Poslední slovo: Rozum a cit

Jde v něm o klasickou milostnou zápletku z období 19. století, zamilují se do sebe lidé nerovného postavení. Z rozumného hlediska není sňatek výhodný, ale citům se nedá poručit. Rozum a cit zde stojí proti sobě. Hlavní hrdinové se musejí vypořádat se spoustou překážek, ale protože jde o romantickou záležitost, nakonec vyhraje cit. Je to dobře, nebo špatně? Těžko říct. Románu chybí druhý díl, něco jako Rozum a cit po 20 letech. To by už nejspíš taková romantika nebyla, ale i přesto by pokračování nemuselo být špatné. Slova rozum a cit by však po letech zkušeností nejspíš získala trochu jiný nádech. 

Rozumu se obvykle přisuzuje role chladného a umírněného strážce. Často jeho působení dáváme do souvislosti s vypočítavostí, pragmatismem, určitou svázaností v konání. Jenže obvykle nás právě rozum ochrání od jednání, které by nám jinak mohlo přinést spoustu neštěstí. 
Když se řekne cit, představíme si většinou především kladné aspekty této emoce, např. lásku nebo radost. Ale do škály citu patří také emoce jako např. hněv nebo strach. 

Je tedy lépe řídit se spíše rozumem, nebo citem? Odpověď na tuto otázku se snažila celá staletí najít řada filosofů i teologů. Zaměstnala Descartese i Rousseaua, Tomáše Akvinského i Františka z Assisi. Ve svém okolí znám několik lidí, kteří se řídí především rozumem a nevypadá to s nimi úplně dobře. To samé se však dá říci o těch, kteří házejí rozum za hlavu a jedou spíše na vlně citových zážitků. Hlavně si nezpůsobit žádné citové trauma. S existencí to nějak dopadne. 

V této souvislosti mě napadá jedna ze základních ctností, která v současné době dostává, mírně řečeno, na frak. Vidíme to všude kolem sebe, ale především v médiích, ve sdělovacích prostředcích. Pokud něco není úplně vyhroceno, je to nezajímavé. Buď zlo, nebo dobro. Černá, nebo bílá. Kterou ze ctností mám tedy na mysli? Stále méně populární umírněnost. Pokud se budeme snažit tuto ctnost pěstovat, budeme schopni správně užívat rozum i cit. Laicky řečeno: všeho s mírou! Rozum? Ano! Ale s citem, prosím…

Pavla Hájíčková
foto: pexels.com