Poslední slovo: Rozeznít tu správnou strunu

Vnitřní chvění, navozené hudbou a zpěvem, dovoluje cítit, vidět věci jinak. A pomáhá posilovat odhodlání je i jinak dělat. Co přichází zvenčí a rozechvívá duši, srdce i mysl, může být podobenství Božího ducha.

Zvláštním druhem hudby je i intonace hlasu našich milovaných. Celé stvoření žije, vysílá na rozmanitých vlnových délkách, zvučí dnem i nocí. Poslouchej chorál vesmíru, poslouchej hudbu za slovy, vnímej chvění ducha.

Když mohu hudbu sám tvořit a sám (třeba jen pro sebe) zpívat, vyplavují se úlevně uzle a ztvrdliny na duši, způsobené křivdou a ponížením, vlastní ubohostí a nedostatečností. Radost a naděje nacházejí v hudbě cestu k sebevyjádření a dovolí si tryskat nespoutaně a svobodně. Duše i tělo se tím osvěžují a posilují. Nehleď na hudební kritiky, osvoboď ve svém nitru skryté tóny, zpívej bez zábran, od srdce, z hlubin své duše. 

Když se zvuk hudby a zpěvu nese, přenáší z jednoho na druhého, když spojujeme své hlasy ve společném zpěvu, jsme propojeni, spojeni nevídanou hloubkou. Můžeme zažít doslova souznění. Tenhle zážitek potřebujeme jako společenství. Naše vzájemnost se tím posiluje. Každý hlas, každý jedinec přispívá ke společnému dílu, zároveň nikdo nevyčnívá, není sólista, neurčuje notu, rytmus ani tempo. Při debatách je někdo hlasitější a jiný tišší, někdo se více prosazuje, jiný nesměle mlčí. Ve společném zpěvu se tyto rozdíly ztrácejí. Při debatách se leckdy nemůžeme shodnout. Zpívejme tedy píseň Radujme se vždy společně (Evangelický zpěvník 759), ať víme, že jsme stále jedním chórem, společenstvím jedné víry.

Pavel Pokorný
foto: pexels.com