Poslední slovo: Půjdem spolu na bohoslužby

Neustále jsem se rozhlížela kolem dokola, abych vypozorovala, co se sluší, a příliš nevyčnívala. Hlavou se mi honila spousta otázek. Jak vědí, co se zpívá? Dívala jsem se ostatním přes rameno a narychlo hledala zpěvník. Kde ho vzali? Že by hned u vchodu? Můžu teď vstát a jít pro něj? Nebudu rušit?
„Zpěvník je v lavici a písně jsou napsané támhle na tabuli,“ vysvětlila mi starší paní. 
Myslela jsem si, že mám vyhráno. Jenže pak přišla píseň číslo 632 a můj zpěvník jich uměl jen 586. 
„Tady máte Dodatek. K tomu zpěvníku,“ pomohla mi paní nalevo ode mě. S úlevou jsem v malé oranžové knížce nalistovala píseň 632 a byla moc ráda, že tam skutečně je. 
„A jak poznám, kdy se mám zase zvednout a kdy si sedat? A čím to celé končí?“
„Dělejte to podle mě a až začnou zvát na čaj a kávu, tak to už je vlastně konec,“ poučil mě starší pán, sedící po mé pravici. 
Ve finále jsem všechno bravurně zvládla, takže když jsem začala chodit do kostela se synem, myslela jsem si, že už mě nic nemůže překvapit. Ale člověk míní, pán Bůh mění. 
„Maminko, proč ta paní sedí, když všichni stojí?“ ptal se bezelstně syn. 
„Já ti to pak vysvětlím. Asi ji bolí nožičky. Ty ale vstávej, půjdeš dneska poprvé do nedělní školy,“ usmála jsem se a myslela si, že tím to pro mě hasne. 
„Já ale nemám s sebou žádné učebnice! Co tam budu dělat?“ ptal se syn nahlas mezitím, co jsem ho zvedala ze židle. V tom se učitelka nedělní školy zmínila o tématu, které bude s dětmi probírat. 
„Dnes se děti v nedělní škole dozvědí něco o obětování Izáka.“
„Maminko?!“
Užívala jsem si pak chvilku klidu, ale jen do té doby, než se děti z nedělní školy vrátily a vysluhovala se večeře Páně. 
„Maminko, to je víno? Já jsem ti přece zakázal pít alkoholické nápoje!“ Opět jsem vysvětlovala, o co jde, a nepřestala ani v momentě, kdy se paní farářka snažila dát synovi požehnání. Ten to ale pochopil jako útok na svoji osobu a začal couvat. 
„Jak to, že jsme s tou písničkou skončili už u třetí sloky? Vždyť jich má sedm!“
„Prostě to už stačilo. Hele, víš co? Dozpíváme si to doma, jo?“ 
„Tak jo. A kdy bude konec? Mám hlad.“
„A nyní zveme všechny na faru na čaj a kávu,“ ozvalo se od stolu Páně. 
„Tak to už je konec.“

Pavla Hájíčková
foto: Ewa Jelinek