Poslední slovo: Propaganda nadějných zvratů

Letošní neděle Oculi byla pětadvacátý den války. Myslím na to, jak se v posledních týdnech změnil náš obzor, co všechno máme každý den před očima. Ocitáme se v situacích, které by nám ještě před měsícem připadaly jako z jiného světa. Pořád se nechce věřit tomu, že sedíte na lavičce v parku a děti, které kolem pobíhají, jsou váleční uprchlíci. 

Listuji válečnými deníky Astrid Lindgrenové, které zachycují atmosféru podobného zvratu. Když 1. září 1939 začala 2. světová válka, bylo jí dvaatřicet let a žádné z jejích populárních děl ještě nebylo na světě. Poznamenala si: „Ach! Dnes začala válka. Nikdo tomu nechce věřit. Ještě včera odpoledne jsem seděla s Elsou Gullanderovou ve Vasově parku, děti kolem pobíhaly, hrály si a my jsme bodře nadávaly na Hitlera a shodly se, že rozhodně žádná válka nebude – a dneska! Časně ráno Němci vybombardovali několik polských měst a pronikají do Polska ze všech směrů.“ 

Pak následují krátké zápisky, třeba pokus z prvního týdne: „Angličané podnikli nálet na Německo a dolů shazovali – ne bomby, ale letáky se zprávou, že neválčí proti německému lidu, pouze proti nacistickému režimu. Angličané doufají, že by v Německu mohla nastat revoluce. Přinejmenším by to mohlo dopálit Hitlera, který vybudoval vězení pro ty, kdo poslouchají zahraniční rozhlas, a dokonce nařídil trest smrti pro každého, kdo by pak tyhle zprávy šířil mezi obyvatelstvo.“ (4. září 1939) 

O měsíc později však Polsko kapitulovalo, když tam „napochodovali také Rusové, aby ‚chránili zájmy ruské menšiny‘“. A tak 3. října „Válka běží jako obvykle. (…) Člověku se ani nechce věřit, že se něco takového děje ve 20. století.“ 

Válka běží jako obvykle. Protože co jiného napsat? Copak máme kapacitu na to, abychom se denně nechali zlem překvapovat, když s ním nic nezmůžeme? Jak si nezvyknout, a přitom se nenechat zastrašit? 

Všímám si toho, jak vědomě vyhledáváme a sdílíme zprávy, které by potvrzovaly naši naději na brzký konec utrpení, naději na poražení putinovského zla a „alternativních pravd“, které tohle peklo na zemi umožnily. Je důležité propagovat pravdu. Krmit se proukrajinskou „propagandou“. Protože není nejmenších pochyb, na čí straně je právo a je důležité neztratit to ze zorného pole. 

Ukrajinské ministerstvo obrany dnes zveřejnilo klip, ve kterém jsou obrazy válkou zničených měst a lidé, kteří oplakávají své blízké. Prezident Zelenskyj záběry komentuje slovy: „Tohle je můj přítel, má práce, můj otec, má dcera…“. Pak se ale objeví vizualizace nových ulic, přijde zlom a hlas ujišťuje: „Ale my Ukrajinci už víme, co bude následovat: Vyhrajeme. Budou tu nová města, nové sny, nový příběh. Není pochyb. Budeme vzpomínat na ty, které jsme ztratili. Budeme znovu slavit a zpívat. Ukrajina byla krásná, ale teď se stane velikou/skvělou (great).“ Je to žalm. Proroctví. Propaganda. Jsou to slova, která v těchto dnech potřebují Ukrajinci – ale i my s nimi – slyšet. Ještě lepším zdrojem podobných žánrů je Bible. Učí nás barvitému vyjádření nářků, strachů, proklínání nepřátel. Nabízí i tu propagandu nadějných zvratů. Izraelské kmeny si vyprávějí o přechodu mořem, o slavných vítězstvích – drží je to nad vodou. Hospodin se zastane práva, to je jistá věc. Ekumenický lekcionář minulý týden nabízel čtení o tom, jak do boje proti Moábcům a Amónovcům šli v čele Judejců zpěváci, provolávající: „Chválu vzdejte Hospodinu, jeho milosrdenství je věčné.“ (2Pa 20,1–22) Potřebujeme se tím taky nechat unést, nebo alespoň každý den poponést. Své oči upírejme k Hospodinu. Zvlášť když pro slzy nevidíme nebo nás přemáhá bezmoc a vztek zároveň.

Jana Hofmanová

foto: pexels.com