Poslední slovo: „Peče“ o duši

Přiznávám však, že v mém případě nejčastěji rezonuje v podobně úsměvných situacích, jako je tato: „péče“ vs. „peče“. Peče o duši. Úsměvná náhodnost pominutí čárečky je překvapivě pozoruhodná, podnětná. Příměr využívající duši jako výraz maximálního nasazení nejednou v běžné řeči používáme, byť většinou v podobě života jako: „Běží jak o život“. 

Vánoční čas je pro většinu z nás zarámován mj. také pečením a nejednou a nejeden pečeme „jak o duši“. Je to špatně? Pro ty z nás, kterým tato činnost přináší naplňující a úlevnou radost a potěšení, plynoucí z lásky přetvořené do podoby vanilkových rohlíčků, vosích hnízd, lineckého pečiva a dalších laskomin, je to požehnání jim samotným i strávníkům.

Nevím kolik procent takových mezi námi je, ale obávám se, že to nebude většina. Bude-li většina z nás, do níž se řadím i já, péci jako o duši, tedy v jistém slova smyslu dávat této činnosti vrcholnou vážnost, pravděpodobně se jejich okolí potká s nevrlým vyčerpaným člověkem, od něhož je radno nějakou dobu se držet raději dál. A přitom vlastně ve všem, co činíme, vrcholně o duši jde, a je jedno, či pečeme o duši, nebo se válíme. I tehdy se válíme o duši. 

Vězme, že nikterak se v žití nedá vyhnout situaci, jež by se tak či onak naší duše nedotýkala. A tak kéž s péčí dobrých hospodářů o duši co nejlépe pečeme-pečujeme. No, a když se někdy nezadaří, můžeme potěšovat slovy písně skupiny Poletíme: „Já to vím, já to vím, lidská duše žije dál a podle skutků svých nekonečno prožívá, a proto nemám strach, protože na misce vah andělé naměří, tady v lásku se věří.“

Dan Žárský, ředitel Diakonie Vsetín
foto: pexels.com