Poslední slovo: Oslavy

Dokud se okolí neohradí, tak se většina argumentace nese v duchu „já budu mít/ mám/měl jsem narozeniny… Jsem oslavenec, a tak se podle mě musí točit svět. Ale zas ta radost, kterou člověk vidí v jejich očích, ta je k nezaplacení. Manžel už je dospělý, o narozeniny už mu tolik nejde, stojí spíš o setkání, která se během oslav odehrají, i když pěkným dárkem taky nepohrdne. 

Se sborem je to jiné, i když ne o tolik. U nás ve Vanovicích máme kostel s dvěma věžemi, největší na Moravě, a tak výročí posvěcení chrámu neslavíme jednou za pět let, jak je to zvykem v jiných sborech, ale každé léto. Ke sborové slavnosti se sejdeme vždy v půlce srpna, konají se bohoslužby s večeří Páně, také přednáška, společný oběd a koncert. Scénář oslav se příliš nemění, sem tam se prostřídají kazatelé, kteří samozřejmě kážou na různé biblické texty.. Nemění se ani koncert, posledních šest let, nám hrál Tomáš Jeřábek a hosté, on je výtečný, tak proč bychom měnili. Mění se jen přednášející a téma přednášek. Sborové neděli ovšem vždy předchází uklízecí brigáda, sestry ze sboru uklidí v kostele i ten nejzastrčenější kout, bratři dělají udržovací práce. Pak přijde samotná sborová neděle, kdy se smíme radovat z toho, že nás není jen hrstka. A po společné radosti vše zase sklidíme a těšíme se na další rok. 

Možná se ptáte, proč jako farářka píšu jen o narozeninách, je přece tolik různých velkých církevních svátků, tolik výjimečných dní a osobností v našich dějinách. A už to, že jsme Boží stvoření na tváři země, je důvod k oslavě, k vděčnosti za život, slavnostní by tedy měl být každý den. Jistě, je dobré na to nezapomínat, být vděční za každý nový den, za vše, co nám přináší. Jenže objekt slavení nejsme my, oslavujeme Boha, jeho stvoření, události v dějinách, roční období, lásku mezi lidmi a mnoho dalšího. Dny, které se týkají jen nás, těch moc není. Krom narozenin mě napadá ještě svatba a pohřeb. 

Kdo mě zná, ví že nepohrdnu dobrým jídlem. Kdo mě zná ještě trochu líp, ví že mám spoustu mladších sourozenců. Mé únorové narozeniny vždy provázely plné stoly a spousta setkání. Už jako dospělá jsem si ale párkrát posteskla, že všichni mí mladší sourozenci dostávají různé speciální dorty rozličných tvarů, barev, s obrázky z pohádek, jen já jsem vždy měla obyčejný dort. A tak jsem jako dospělá žena, matka, vystudovaná teoložka dostala dort, připomínající nařasenou sukni panenky Barbie a nebudu lhát, udělal mi radost. Myslím, že není nic špatného na tom být jeden den v roce oslavován. Že to není špatně ani z křesťanského pohledu. Vždyť dvojpřikázání lásky nás vyzývá kromě lásky k Bohu a lásky k bližním i k sebelásce. Bez lásky k nám samotným bychom toho ostatního ani nebyli schopni. Proto slavme.

Anna Peltanová
foto: pexels.com