Poslední slovo: Optika jednoho těla umožňuje vidět v různosti

„Jedno tělo“ je ale také obrazem vzájemné závislosti, společné radosti a naděje, společné bolesti a nesení břemen. „Jedno tělo“ volá po vzájemné úctě a radosti z rozmanitosti; „jedno tělo“ je optika, která umožňuje vidět v různosti příležitosti a šíři obdarování. 

Mé úvahy ale mnohdy směřují k dalším motivům. „Tělo“ je totiž to, s čím má každý člověk, a proto také všechny lidské kultury a civilizace, velmi bezprostřední zkušenost. Na „tělo“ nelze zapomenout, nelze ho odložit, obejít se bez něj. I když to církev ve svých dějinách tak trochu zkoušela. Tělo zmítané vášněmi a nízkými pudy církev odsoudila do pekla. Pokud hříšné tělo nezemřelo spolu s Kristem na kříži, pokud v hříšném těle nezvítězila duše vykoupená a posvěcená Kristem, bylo tělo ztraceno.

Připouštím, že „tělo“ je i na mé životní cestě limitou a mnohdy jistou komplikací. Byly časy, kdy jsem si přála ještě trochu vyrůst, být štíhlejší apod. Teď po letech bych zase ráda, kdyby bylo možné některé části těla vyměnit. Jsou už opotřebované a bolí. Zároveň jsem ale také objevila, že mít tělo, v mém případě tělo ženy, je obrovský dar. Za nic bych neměnila možnost porodit tři děti. A tělo ženy jako úhel pohledu nakonec jednoznačně preferuji. 

Byla jsem svědkem toho, jak naše děti rostly a sílily. Zprvu neposlušné ručičky a nožky byly stále šikovnější a zručnější. A byla radost učit se. Vzpomenu si na to, když vidím malé křehké začátky nějaké práce církve. Zvlášť naše prostřední dcera si velmi často narazila hlavu, rozbila koleno. Hlava – ta hodně krvácí. Církev je také všelijak pobitá a krvácející. Rány je třeba vyčistit, nenechávat hnisat se zadřeným pískem a špínou. Sice to bolí, ale čím dřív to uděláme, tím lépe. Staré křivdy, skandály a nespravedlnosti tělo církve deformují a mohou ústit i ve zhoubné bujení. 

Když byly naše děti malé, v neděli se nažehlily volánky u šatiček a do spletených copánků uvázaly mašle. Vytáhnout ze skříní to nejlepší, ze špajzky dobroty a přinést to do kostela, na bohoslužbu, je také, myslím, docela dobrý zvyk. Život mě také naučil, že bezvládné lidské tělo je strašlivě těžké, k neunesení. Podobně to vidím i s církví. Umírající je bezvládná, neschopná udělat krok dopředu, nevidí, neslyší. Unést ji je pak nadlidský úkol. Naopak pohyb přináší změny, na čerstvém vzduchu se dobře dýchá. Čerstvý vítr probudí nadšení, že snad můžeme i létat. Můj tatínek byl výborný tanečník. Byla to čirá radost, když jsme s jeho přáteli v kruhu podupávali na parketě. A mám také ráda církev, která tančí v rytmu srdce. 

Maminka mi často říkávala, že žiji s hlavou v oblacích. Život mě postavil nohama na zem. Církvi přeji osvobozující a živoucí rovnováhu: hlavu s Kristem v oblacích a nohy pevně na zemi, po které kráčíme a která nám byla darována.

Ivana Procházková, superintendentka Evangelické církve metodistické
foto: pexels.com