Poslední slovo: O pokrmu

Někdy volí i to, co je zdravé. Každému je pochopitelně po požití toho kterého pokrmu tak, jak si jej namíchal. Měl jsem tetu s operovaným žaludkem. Jako děti jsme na ni koukali, jak málo si dávala na talíř. Nicméně po té trošce jídla se usmívala a říkávala: „V žaludku jako v pokojíčku.“ To mi bylo divné, protože naše lačnost a chutě chtěly víc, aby vůbec mohla být řeč o nějakém žaludečním pokojíčku. Asi to bylo proto, že jsem v té době hodně rád jedl. Postupem času se leccos mění, chutě i množství. Přemýšlení o jídle se nesoustředí pouze na kuchařské recepty, ale i na širší souvislosti. 

Jedna věc se mi čím dál více tlačí do mysli. Otázka, kudy to všechno díky naší spotřebě a choutkám půjde dál. Možná je to proto, že v našich končinách roste pocit samozřejmého a zaručeného dostatku. A také proto, že mám kolem sebe dost dětí, abych sledoval jejich vztah ke krmi vezdejší. Protože jsem nevyrůstal v domě přebytků, nýbrž v domácnosti krásně a starostlivě hospodárné, nad stolem se vznášelo pravidlo, že co si člověk dá na talíř, to také sní. Zbytky tak nebyly, natož aby vůbec někoho napadlo cokoliv z talířů vyhodit.

Prý ročně v EU připadá na hlavu 127 kg vyhozeného jídla, z toho 55 % z domácností (viz zachranjidlo.cz/fakta-o-plytvani/). To se týká pouze toho, co se nesní. Nejstrašlivější je sledovat děti např. na all inclusive pobytech. Pobíhají od jednoho k druhému, nabírají si o překot, aby do toho jen zašťouraly, pak to nechávají být a hrnou se za jiným. Rodiče většinou nereagují, proč taky, „však jsme si to zaplatili“. Navíc se mnohdy rodiče chovají podobně, jen o píď kultivovaněji.

Tak se vracím k tomu, čím jsem začal. Stvořitel nám skutečně svěřil do odpovědnosti všechno. Tedy i pohled na stůl, na talíř. Na kterém by díky vděčnosti mohlo zůstat jen pár téměř nepatrných stop po konzumaci. Že tam má něco zůstat, jak velí nějaký divný mrav, aby člověk nevypadal hladově, sotva lze obhájit v hladovějící Gaze, v Africe nebo před rodinami, kterým právě někdo vybombardoval kuchyni, špajsku nebo lednici. Jsem vděčen za to, že nás Stvořitel tak zaopatřil. Abychom nekončili u plného stolu, ale uměli od něho vyhlížet dál. A v odpovědi Bohu přijali za své, že každý nerozumný nákup, nezkonzumované a vyhozené jídlo nebo zplesnivělý chléb jsou nešťastné osobní či rodinné příspěvky k nerovnováze ve světě. Dokud ta trvá, nejsme za vodou, a to ani kdybychom měli zajištěné sedmichodové stolování.

Joel Ruml, emeritní synodní senior
foto: ARo