Poslední slovo: O jednom panu magistrovi, který se modlil za nic

Pan magistr se pohodlněji neusadil, lépe se mu přemýšlelo v napjatém předklonu. „Moje modlitební praxe je bohatá, modlím se od dětství, rád a často, od krátkých modliteb za běhu dne k delším na procházce nebo doma v křesle, od dětského klečení k modlitbě v chůzi, nahlas i potichu, společně s dalšími i sám. Moje modlitba prodělala za desetiletí vývoj, ale život si bez ní neumím představit. Ve středním věku jsem začal prozkoumávat tajemství meditace, toho jednobodového soustředění na ‚nic‘, a porovnával rozdíly. Jsou značné, ale účinek je podobný: vnitřní klid, obnovená rovnováha, posílená naděje. Když se pak věci ubíraly dobrým směrem, zalila mě vděčnost, jaký jsem modlitebník; ale nikdy pýcha. Když se dobře neubíraly, pak prostě ‚věci jsou, jak jsou a je to tak správně‘, jak říká buddhistické přísloví. Někdy se modlím za zdar věci, za zdraví, často za konkrétní lidi a jejich problémy, to je přímluvná modlitba. Ale častěji se ‚modlím za nic‘. Jen předstoupím před svého a našeho Pána a mlčky vnímám jeho lásku a přítomnost. Zajímavé, za oním meditačním ‚nic‘ se vždy objeví ON. Vždycky.“

„Děláte chybu, pane magistře,“ vzala si slovo lékařka. „Nemodlíte se konkrétně a připravujete se tak o velký účinek modlitby! Měl byste se modlit konkrétně za to, co vás trápí. Teď máte //tinnitus aurium bilateralis// jako hrom, v hlavě vám píská, syčí, řve; položte to takto před svého Pána!“ „Ale vždyť on to ví, proč mu mám popisovat své potíže?“ „Protože právě v nich chcete a potřebujete pomoci.“

Pacient tak pečlivou anamnézu ještě nezažil. Souvislosti rodinné, situační, svůj životní příběh, všechno příjemná paní doktorka vyslechla, něco zapsala. Na vstupní prohlídku navázala série rehabilitací. Všechna čest, byly kvalitní, pečlivé, a snad i účinné.

S tou modlitbou měl ale pan magistr problém. Zdálo se mu, že není nutné a snad ani vhodné, přednášet Bohu svou anamnézu i diagnózu, jako by i Bůh sám byl příjemná a odpovědná lékařka. Bližší byla panu magistrovi modlitba, v níž se postavil se slovy „Můj milý, tady mě máš, jsem zase u tebe“. A na horizont přišel Pán Bůh. Vždycky. Dokonce i ve smutku, bezradnosti, úzkosti a výčitek svědomí se před něho stavěl vzpřímeně, bez sklánění hlavy a předsunování ramen, s rukama sepnutýma na podbřišku, protože se tak lépe dýchá a dech je součást jeho modlitby. „Svému Pánu před oči se stavím, jemu mlčím, jemu dýchám. Hlavu mám skloněnou ve své mysli, ale Pán mně ji pozvedá,“ myslel si.

Tak se pan magistr nikdy nedověděl, jestli se o něco nepřipravil.

Pavel Klinecký
foto: pexels.com