Poslední slovo: Nic nás neodloučí
(ČB 5/2024) Když byly naše děti malé, hráli jsme občas takovou trochu praštěnou hru, která se jmenovala „Koho máš rád“. To tak dítě nasadilo lišácký výraz a začalo vyjmenovávat: Já mám rád tátu, ségru, babičku, druhou babičku, kocoura Moura, dědu… lišácký výraz se stupňoval…a tebe, maminko, ne. V té chvíli nastalo veliké lechtání a smích, načež se dítě dožadovalo opakování této taškařice.
Zvláštní na tom bylo, že dítě ve vyjmenovávání nikdy nezapomnělo na sebe a výslovně se zahrnulo do řady těch, které má rádo: mám rád, ráda sebe. Vždycky jsem si říkala, že je to pěkné a že dospělého by to asi nenapadlo. A přece je tak důležité, aby se člověk měl rád. Dítě svou jistotu nejspíš bere z lásky rodičů. Pro nás všechny je důvodem zdravé lásky k sobě láska Boží.
Jak je psáno, nic nás totiž od ní neodloučí, ani zvenčí, ale dokonce ani zevnitř nás samých – ty výšiny a hlubiny, na kterých se vypínáme, či do kterých padáme, výšiny pýchy, úspěchů, chválou polechtaného ega a na druhé straně hlubiny lidské nepřízně, vlastních špatných rozhodnutí, nepovedených věcí, selhání. Boží láska je bezpodmínečná a jsme do ní zahrnuti. Ať jsme nahoře, nebo dole.
Jana Šarounová
foto: pexels.com