Poslední slovo: Neviditelná část člověka

Pořádali jsme v Berouně příměstský tábor, na kterém jsme mluvili o Jonášovi. Druhý den jsme se dostali k bouři na moři a k Jonášově skoku do rozbouřených vln. Plstěná loutka Jonáše se v mých rukou chvíli divoce zmítá a pak „zmizí“ pod polštářem. Jonáš je pryč. Tíha jeho viny ho stáhla až na dno. 

Děti vědí, že tam příběh nekončí, však máme ještě pár dní před sebou (a velkou velrybu z prostěradla, prozrazující další vývoj příběhu, se nám před všemi zvědavci schovat nepovedlo). Dnešní dramatický příběh je ale dobrým odrazovým můstkem k rozhovoru o tom, co táhne ke dnu nás, v čem jsme i my jako ten Jonáš. Děti dostanou za úkol napsat nebo nakreslit na papír něco, co by sami rádi hodili přes palubu – něco, s čím si nevědí rady, co by na sobě chtěli změnit, nechat za sebou. Z každého papíru pak složí loďku, kterou odpoledne po vodách naší Berounky pošlou dál. Ač jdou proudy tohoto líného přítoku Vltavy s tou mytickou Jonášovou bouří srovnávat jen stěží, připadá mi to jako dobrý symbol.

Děti chvíli přemýšlejí a pak se dají do práce. Sednu si vedle toho nejmladšího. „Tak co, Indy, chceš s tím nějak pomoct?“ Pětiletému prckovi se hrdě zaleskne v očích. „Já už to mám! Dívej!“ Podá mi svůj papír. Čekal jsem obrázek. Místo něj se na mě z papíru smějí tři velká různobarevná písmena: EGO.

Chvíli na nápis jen překvapeně koukám. Vždyť tenhle klouček si ani nedokázal podepsat svůj táborový deník!
„Indy, a ty víš, co to znamená?“ „Jo. To je ta část člověka, která nejde vidět.“

Další den se na to Indyho ještě jednou zeptám, on už si ale na včerejšek vůbec nevzpomíná. Velryba, hry a stezka odvahy ho už mezitím přenesly někam úplně jinam.

Ego. Naše „do sebe zatočení“, tunelové vidění, ve kterém vidím jen sebe, osamělá sebeláska, která se jako při skleníkovém efektu odráží stále jen zpátky ke mně a nedává nic ven. Ego v nás vidět možná nejde, přesto se umí tak silně projevit navenek. Vyhřezá do válek a mocenských komplotů, němě na nás zírá z vybílené přírody. Spálené životy, spálená zem, nejistá budoucnost národů i celé planety. Pokud něco hodit přes palubu, tak to naše ego.

Pane Bože, když to vidí i ti pětiletí, kéž to vidíme i my.

Jordan Tomeš

foto: pexels.com