Poslední slovo: Nepředbíhej

První vlastní zkušenosti s předbíháním ve frontě mám ze školní jídelny a myslím, že ani po revoluci se to příliš nezměnilo. Do fronty pomalu se sunoucí k okýnku se najednou vklíní starší spolužák se slovy: „On mně tu kámoš drží místo!“ Jak místo? Nevšimla jsem si, že by mezi kámošem a mnou bylo nějaké volné místo, které může někdo zaplnit. A fronta k okýnku se sune o to pomaleji.

Předbíhání ve frontě má ale taká svá úskalí. Když na začátku školního roku nastoupil nový kolega fyzikář, mladík s culíkem, v tričku a kraťasech, nelišil se vzhledem příliš od studentů. V jídelně měli kantoři právo chodit rovnou dopředu, zatímco studenti o polední přestávce přešlapovali v dlouhé frontě. A hned prvního září milého fyzikáře poslala vydávající kuchařka rázně dozadu, že „žádné předbíhání tu nebudeme trpět!“ A oběd přednostně vydala, až když fronta potvrdila, že to je opravdu nový učitel.

Novodobé fronty jsou sofistikovanější. U doktora nebo na poště či na úřadě si vezmeme číslo a čekáme spořádaně. Předbíhat se nemůže. Jsme klidnější, ale stejně nás čekání štve. A někdy se předbíhá i v těchto automatizovaných systémech, a to nás štve dvojnásob. Například při vyřizování pasu nebo řidičáku se můžeme on-line objednat na určitou hodinu. Přijdeme přesně – a tam sedí nebožáci už kdovíjak dlouho a my je všechny předběhneme a jdeme dovnitř první. Ty pohledy, které musíme vydržet!

Poslední dva roky nás naučily stát ve frontě ochotně, spořádaně, a dokonce s rozestupy – při testování na koronavirus jsme se dokázali ukáznit, prostě šlo o vážnou věc. Doufejme, že ji máme za sebou. Nu, uvidíme na podzim. 

Abych jen nežehrala na fronty a předbíhání, jsou i pozitivní příklady. Například ve sportu. Když fotbalista předběhne soupeře a dá gól, nebo když Zátopek předběhl všechny a přivezl z Helsinek tři zlaté olympijské medaile. To už stálo za to!

Čeká nás léto – čas provoněný sluncem, borovicemi a táborovým ohněm. Děti se těší do přírody a mnoho sborů pořádá tábory; tábořiště si půjčí nebo vybudují. Kopat latríny není nic příjemného, navíc musí být klučičí a holčičí. Takže se kopou dvě, to musí stačit. A tak, aby nevznikaly fronty, mívali jsme v Horáckém seniorátu na táboře takzvané tandemy. Jedna fošna, dvě sedátka. Protifrontové opatření. Předbíhání se řešilo na lesní pěšině cestou, podle naléhavosti. Když si ale dvojice potřebuje něco dovyprávět nebo vedoucí dokouřit, příliš protifrontově to nefunguje.

Daniela Ženatá

foto: pexels.com