Poslední slovo: Nebojme se mezi sebe přijímat druhé

Coby věřící se identifikujeme takřka od narození a přejímáme tradici a křesťanské hodnoty primárně od svých rodičů a blízkých. Máme-li štěstí, procesem dospívání v církvi neprocházíme sami. Oporou ve vírech víry nám mohou být naši vrstevníci a přátelé ze sboru či seniorátu, se kterými sdílíme obdobný příběh. V tomto pohodlí své sociální bubliny, skupiny mládeže, pak nemáme důvod pozastavit se nad otázkou – co s těmi, kteří s námi podobnou „přirozenou“ cestu víry nesdílejí, ale rádi by se stali její součástí? 

Na schůzkách seniorátního odboru mládeže (dále jen SOM) si často lámeme hlavu nad tím, kdo je vlastně ta naše cílová skupina. Odpověď je jednoduchá. Jsou to povětšinou konfirmandi, mladší nebo starší mládež. Nesmíme ovšem zapomínat na jeden základní pilíř naší práce. „Snažíme se zajistit otevřené a bezpečné prostředí pro všechny. V něm chceme společně objevovat, rozvíjet a sdílet svoji víru.“ To zaznívá z naší vize. 

Při plánování věcí bychom nikdy neměli opomíjet ty, kteří svou víru teprve objevují, kteří ji nechtějí sdílet sami, ale v kruhu ostatních lidí, bližních. Tito lidé se musí na své cestě za Kristem potýkat s řadou překážek, které jim instituce církve staví do cesty. Ať už se jedná o zcela odlišný jazyk, který používají faráři na kazatelnách, odlišné tradice, jež není lehké pochytit ani po několika návštěvách kostela, atypickou morálku, která na rozdíl od individualismu oslavuje jednotu a bratrství, nebo překonání bariéry, jež představují pevně semknuté skupiny mladých.

Se SOMem se tak snažíme pořádat takové události, do kterých se „cizí“ člověk může začlenit bez větších problémů. Ku příkladu turistické výlety i jiné sportovní záležitosti, divadelní či hudební festivaly, herní večery. V našich hlavách ale čas od času vyvstane otázka, zda programy příliš „neodlehčujeme“, nenadbíháme konzumnímu životnímu stylu a, přestože se snažíme tak nečinit, neuhýbáme od původní myšlenky setkání mládeže – poznávat, prožívat a sdílet společně svou víru. 

S přibývajícími lety strávenými prací s mládeží tak úměrně narůstá můj obdiv k těm, kteří mají obdarování pro misijní práci, k těm, kteří umějí oslovit a pozvat neznámé, aniž by se vnucovali či jakkoliv podbízeli. Snažme se o to i my – nebojme se přijímat druhé mezi sebe a předávejme hodnoty, které nás naučil Pán, kterým nás učili naši rodiče, které můžeme sdílet s našimi bratry a sestrami. Mluvme s těmi, pro které víra nebyla přirozená věc, a nabízejme jim otevřenou náruč naší církve, našeho společenství. A vám, kteří tak již činíte, od srdce děkuji.

Matěj Bouček
foto: pexels.com