Poslední slovo: Kdo bude mít poslední slovo?

Mohu říci, že máme velké srovnání, jak rozdílně církve k této problematice přistupují. U protestantských církví je znát poctivý přístup k řešení případů a především k prevenci. Příkladem je zde právě Českobratrská církev evangelická, kde jsme byli přizváni ke spolupráci v oblasti školení či konzultace. U mé katolické církve, zvláště u vedení jednotlivých diecézí, je poměrně silně znát nedemokratický způsob vedení církve, kdy o řešení případů často rozhoduje poměrně malá skupina lidí, především mužů a výsledky bývají velmi rozdílné.

Záleží na tom kterém biskupovi, s jakou vážností přistupuje k obětem, jak jim dokáže naslouchat a přijmout jejich bolest a zranění.

Máme ale také zkušenosti, které jsou dobré, především u řeholních řádů a kongregací, kde není systém církevního vedení tak soustředěn do rukou jednotlivců a kdy představení, žijící v komunitách, mají snahu případy řešit, podílet se na terapiích a převzít odpovědnost za své pachatele a případně i jim nabídnout odbornou pomoc a péči.

Dnes již víme, že sexualizované násilí ze strany duchovních a vedoucích se neděje jen v katolické církvi. Je přítomno ve všech církvích a náboženských společnostech, liberálních i konzervativních. A je častější, než bychom mysleli a než bychom chtěli.

Pachatelé v náboženských společenstvích mají oproti jiným pachatelům jednu velkou zbraň: k manipulaci a ovládání svých obětí mohou použít či spíše zneužít (překroucené) Boží slovo, (falešnou) spiritualitu a náboženskou disciplínu. Tím své oběti mají ještě více v hrsti, neboť tady jde o život s Bohem, podle Boha, a o věčnou spásu… Následek může být vpravdě ďábelský – svým obětem ve skutečnosti Boha zatemňují a to zlé, co oběti zažily v náboženském kontextu, jim pak reálně brání v životě s Bohem pokračovat. 

Uvědomuji si stále silněji, že to, co církve potřebují, aby byly bezpečným prostředím pro věřící sestry a bratry, je dostatek kontrolních mechanismů, nebát se o této problematice mluvit a nabídnout důvěrné prostředí, kam se oběti zneužívání mohou obrátit.

Rozdíl mezi katolickou církví a protestantskými církvemi vnímám silně také v nesrovnatelně větším podílu žen, které participují na rozhodování v církevních obcích. Ženy podle mé zkušenosti jsou méně nakloněny k tomu dělat kompromisy mezi řešením zlých věcí a zachování dobrého jména instituce.

Vnímám to jako inspiraci. Víru beru jako osobní vztah s Bohem a jsem velmi rád, že ji mohu prožívat i s vámi ve vašich společenstvích. A tak nám všem přeji, ať je i přes těžké situace pro nás všechny Bůh tím, kdo dává našemu životu smysl.

Ostatně věrohodní a přitažliví nebudeme tím, že budeme bezchybní, to ani není reálné (i sv. Pavel v jednom ze svých listů kárá své souvěrce za něco, co „nedělají ani pohané“ – srov. 1Kor 5,1), ale tehdy, když se rozhodně postavíme na stranu dobra proti zlu.

Chovejme se k dětem, zranitelným lidem, i jeden k druhému jako se k nim – k nám – chová Ježíš. Chraňme je, jako Ježíš chránil jejich důstojnost. Braňme všem, kdo by jim chtěli ublížit. Nedopusťme, aby zlo mělo poslední slovo.

Jiří Kylar, předseda spolku Někdo Ti uvěří