Poslední slovo: Každý věk má svou bolest

,,Hele, taky se vám to kdysi zdálo divný, že si všichni furt přejou zdraví?“ zeptala se jedna z gratulantek, členka naší kapely, a já si s povděkem uvědomila, že v tom nejsem sama. 

A přitom, ještě nedávno, vlastně před… dvaceti lety jsme si přeci říkali, jaké je to štěstí, že v červenci nemá první týden pršet, protože nezmokneme na tom festivalu, kam jedeme hrát. Když nebude pršet, seznámíme se večer u ohně s nějakýma klukama. Jo! Dnes máme hlavně starost o to, abychom v tu dobu zrovna neonemocněli my nebo děti, popřípadě všichni postupně. 

A jak nás tehdy bolelo u srdce, když nám pak ten „pravý“ řekl, že se cítí ještě mladý na vážný vztah a také je pod tlakem. V noci jsme pak brečeli do polštáře až do vyčerpání, abychom nad ránem klidně usnuli. Dnes jsme vyčerpaní i přes den, až bychom řvali, a u srdce nás bolí pokaždé, když se mění tlak. 

A ty výlety a procházky! Kdysi jsem s jedním mladým muzikantem prochodila noc. Vážně! Pořád jsme si povídali, sem tam si sedli na lavičku, a ačkoli jsme se viděli poprvé, zdálo se mi, jako bychom se znali odjakživa. Myslím, že jsme si za celou dobu potřebovali jen jednou odskočit. Věnovali jsme si totiž tolik pozornosti, že všechno ostatní muselo počkat. 

Včera jsem byla v divadle. Při druhém dějství jsem si musela odepnout pásky od sandálek, protože mi začaly bolestivě natékat nohy. Tajně jsem jimi cvičila pod sedačkou a spílala si, že jsem nevyměnila sexy vypadající punčochy se vzorem za podkolenky podporující práci žilního systému dolních končetin. 

Představitel hlavní role se mi moc líbil. Už jsem ho určitě někdy viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kde a ani jak se jmenuje. Sice jsme si daly s kamarádkou o přestávce dvě deci červeného vína na prokrvení organismu, ale u mě se tento efekt nedostavil. Navíc se mi začalo chtít na toaletu, což mi na soustředění vůbec nepřidalo. 

Když jsem pak dopajdala domů, hodila nohy na stůl a hlavu na polštář, přišla mi zpráva od kamarádky. Posílala mi link na ten kolagen, co opravdu funguje, jak jsme se o něm bavily a přidala k tomu i posilovací doplněk na… ach jo, jak se to jen jmenuje… no, já si vzpomenu, mám to v telefonu. Ale kde mám ten telefon? 

A vůbec. Na co telefon. Vždyť nám bylo hezky i bez něj! To bylo ještě tehdy, když nás nohy bolely až po dvaceti kilometrovém pochodu podél Sázavy, srdce v hrudi skákalo jen radostí, nemoc přišla po prochladnutí při čekání na nádraží na vlak, který ještě neodjel a přivezl z dálky naši nejnovější lásku, které jako by nebylo nikdy dost. Ještě je to dobré, na tohle si ještě vzpomínám. 

Pavla Hájíčková
foto: pexels.com