Poslední slovo: Kázání? Kázání

Někdo se těžce vyrovnával s Bohem a jeho všemohoucností. Jiný naléhavě zdůrazňoval, že slovo Boží je mocné, ale pokud Boha člověče nepřijmeš sám, je i to Boží slovo bezmocné. Další obšírně vyjmenoval lidské dovednosti, pak je zpochybnil a naléhavě připomněl, že kvůli nim ale spaseni nebudeme. Jiný končíval slovy, že my věrní nejsme, ale Pán Bůh je.

Začínající farář už nejsem. Kolegové, na které zde vzpomínám, již zemřeli. Jejich farářské služby si moc vážím! Drželi se Bible, zvěstovali evangelium. A to vše v době komunistické totality. O to více mě mrzí, že jsem neměl odvahu s nimi více mluvit. Netroufal jsem si zeptat se jich, odkud se v nich bere touha povědět právě to, co se v jejich kázáních opakovaně objevovalo jako nejdůležitější. 

Muselo to být něco podobného, s čím zápasíme my, kazatelé evangelia, i dnes. Můžeš kázat na Genesis nebo Zjevení, může být čas adventní nebo postní, držíš se Bible, zvěstuješ evangelium. A současně toužíš naléhavě povědět to, co cítíš, že přece musí zaznít. Že Bůh chce, aby to zaznělo. Trápilo by tě, kdybys to neřekl. 

Na podzim roku 2023 usilovně hledáme, jak mluvit o naději v děsu toho, co se děje na Ukrajině, v Izraeli v pásmu Gazy a na dalších a dalších místech. Jak mluvit o lásce a pokoji, aby to znělo pravdivě a ne povrchně. A že i nám, stejně jako mým kolegům kdysi, končí kázání vždy obdobně? No a co. Lepší je to risknout než se nepokusit o nic.

Daniel Ženatý, emeritní synodní senior
foto: Ben Skála