Poslední slovo: K zešílení krásnej svět

S humorem sobě vlastním poznamenal, že Ježíš, kterého přivolávaly společně zpívané písně, by se ve dveřích fary nejspíš zastavil a nevstoupil. Proč? Protože to, co se farní místností ozývalo, nebylo krásné. Ježíš je podle Hrabala „krásnej mládenec a líbeznej mladej muž“. Způsob, kterým ho věřící zvou mezi sebe, by tomu měl odpovídat.

Hrabal tehdy na libické faře vyslovil myšlenku, kterou pozorní čtenáři znají z jeho literárních děl. Ježíš je v Hrabalových prózách „krasavec“, „půvabnej mladík urostlý postavy“, „sportovec a atlet“ nebo „jinoch, kterej naplňuje antickej ideál krásy“.

Ano, nápadným znakem Hrabalova Ježíše je… krása. Ale pozor, to není jen nějaký rozpustilý vtip. Hrabal byl hluboce přesvědčen, že krása „pozdvihuje člověka k nebesům“. Ten, který přišel, aby pozdvihoval oči lidí k nebi, nemohl nebýt krásný…

Hrabal ale nemá na mysli jen krásu, kterou vidí oči. Ano, miloval krásného Ježíše svatých obrazů a barokních kaplí, už jako dítě se těšíval na nedělní cestu do kostela, kde býval „oslněnej krásou“. 

Ale častěji mluví o jiné kráse. O spanilé kráse svačinářky Jarmilky, která má jen polovinu zubů. O neodolatelném šarmu přiopilého Hanťy, když vrávoravě kráčí pražskými ulicemi. O oslnivé nádheře strýce Pepina, o kterém zlí jazykové tvrdili, že je to obecní blázen.

Jak můžou být obyčejné věci krásné? Jak mohou být oškliví lidé krásní? Je to v očích. „Ten svět je stejně k zešílení krásnej, ne, že by byl, ale já ho tak vidím,“ říká moudrý blázen strýc Pepin. Je třeba hledět na svět „diamantovým očkem fantazie,“ píše Hrabal, pak se nejobyčejnější událost mění v zázrak. Je třeba se dívat „posunutým okem rabína z Belzu, který vidí na druhou stranu věcí“.

Když se člověk kolem sebe dívá zamilovanýma očima, tak se z všedního dne stává slavnost. V tom je podle Hrabala podstata umění: „Každej se mění v básníka, když píše milostný dopisy, jen si vzpomeňte,“ říká na besedách s čtenáři. „A spisovatel se od ostatních lidí liší jen tím, že v milostný korespondenci pokračuje celej život. A že zamilovanej pohled rozšiřuje z milovaný bytosti na celej svět.“ 

Je to v očích. Strýc Pepin byl válečný veterán, viděl strašné, kruté a odporné věci, stejně jako ostatní vojáci první světové války. Když říká, že „svět je stejně k zešílení krásnej“, je to spíš vyznání než konstatování. Hned v další větě přece dodává: „Ne, že by byl, ale já ho tak vidím.“ V tom „ale“ je slyšet tvrdohlavé odhodlání. Ano, je to vlastně taky vzdor! Vidět svět jako „k zešílení krásnej“ je rozhodnutí. Je to tvůrčí čin, takový, který je možné každodenně opakovat. 

Tak nějak o kráse přemýšlí jurodivý strýc Pepin. Tak nějak o ní mluví jeho literárně nadaný synovec, veliký český spisovatel, který v polovině osmdesátých let navštěvoval evangelickou faru v Libici nad Cidlinou… 

Pavel Hošek, teolog a spisovatel
foto: wikipedia.cz (Hana Hamplová)