Poslední slovo: Jak se rodí veršované kázání

4. května 2023

(ČB 4/2023) „Napiš veršované kázání,“ dobírá si mě čas od času jeden farář, kamarád…. Ano, ráda skládám slovíčka a veršuji, jsem schopna „vystřihnout“ improvizovanou báseň, zazpívat píseň na zadané téma v rámci divadelní improshow. Ale napsat kázání? Celé ve verších? Jak by to vypadalo?

Poslední slovo: Jak se rodí veršované kázání
4. května 2023 - Poslední slovo: Jak se rodí veršované kázání

„Proč ležíš? Nechápeš, co řekl Ježíš, řeknu ti to ještě jednou od píky, jdi do světa získávat učedníky…“ No, tohle asi ne… Moje představa kázání, básně, poetické, oslovující, hřejivé, potěšující je prostě jiná! 
Je mrazivé sobotní ráno. Jdu ztichlou, vylidněnou, trochu smutnou Prahou a v hlavě se mi melou vzpomínky. Vzpomínky jako kamínky dlažby zasypané sněhem, zanesené mnoha lety, která uběhla. Vzpomínky jako plamínky, které hřejí a možná i trochu pálí… Vzpomínky na člověka, který tady ještě před několika dny byl, a už není. Vzpomínky se mi skládají do mozaiky, párují se, rýmují se, jako když vzniká báseň. Rytmická chůze mi rytmizuje i moje myšlenky.

Před kostelem je hrozen lidí, uvnitř už je téměř plno, nahoře, dole, pak je kostel plný. Myšlenky, emoce i oči těkají, nesourodé myšlenky a nesourodné společenství nejrůznějších lidí, které spojuje jeden člověk, žena, Jitka, se kterou jsme se dnes všichni přišli rozloučit. 

Do tíživého smutku zazní slova evangelia Matoušova 4,26–29: „S Božím královstvím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země, ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak…“ A následuje kázání, slovo naděje, která propojuje naši minulost, přítomnost i budoucnost. Přes naše vzpomínky, zážitky, náš momentální smutek a žal nás uvádí dál do toho, co bude zítra, pozítří, co bude pak… Nevíme, jak vzchází a roste to, co bylo zaseto. Slyšíme ale, že roste. To, co jiný začal a nestihl dokončit, nemusí uvadnout, skončit. Může to pokračovat, růst dál. S těmi slovy začíná můj smutek přerůstat v jistotu, že to, co bylo zaseto, neuschne. Všechna zrníčka, která Jitka rozhazovala na všechny strany, spí pod sněhovou pokrývkou, jiná už klíčí, z některých jsou sazenice a z dalších jsou vysoké rostliny, které vydávají úrodu. Každé z těch zrnek má šanci na život, může růst dál… a vše, co dnes zaznělo, v nás působí ani nevíme jak, vzchází, roste. 

Poprvé po 12 letech jsem schopna zazpívat všechny sloky Moci předivné a nerozplakat se. Místo, kde byl starý smutek a vzpomínky, naplnilo něco nového. Když vycházím z kostela, snášejí se z nebe sněhové vločky, hvězdičky, kapičky, slzičky, ale nebude to dlouho trvat a přijde jaro… Slova kázání si nesu v sobě, leží, klíčí, nabývají sílu a budou růst. 
Říkám si – jo! Napíšu někdy veršované kázání, už mám začátek: „Je to prosté, co Bůh zasel, roste!“ 

Simona Kopecká, náměstkyně synodního kurátora
foto: pexels.com