Poslední slovo: Hory volají, musím jít

Mám rád ty chvíle, kdy šlapu směrem nahoru a vrchol se postupně blíží. Těším se na euforii, která se dostaví, když na něj vylezu, mohu se rozhlédnout a žasnout nad tou krásou kolem. Příjemně se vyplavují endorfiny a přichází pocit uspokojení, že jsem to zvládl. Občas je to ale i dobrodružství. Třeba lezení po žebřících. Případně déšť, který se znenadání přižene. Mlha, kdy je vidět jen na pár kroků. 

Zažívám také existenciální momenty. Uvědomění si své maličkosti, křehkosti a nesamozřejmosti bytí. Je v tom také odvaha jít a zmlknout. Jan Balabán výstižně poznamenává v textu s názvem Genetika hor toto: „Je dobré utíkat z toxických měst na hory, aby člověk na chvíli zmlkl před skutečností světa, na kterou se neumí ani zeptat.“ 

Někde v nitru mám touhu překonat a přesáhnout sám sebe. Odtud už je asi jenom kousek k transcendenci. V překonávání sebe sama poznávám někoho/něco, kdo/co mě přesahuje. Na některých vrcholech hor lidé vztyčili kříže. Možná proto, aby právě tohle bylo o něco jasnější. A mnozí se těch křížů dotýkají. Vnímám to jako tichou modlitbu vděčnosti a projev lidské spirituality. A mám naději, že v tomto rituálu, kde se člověk dotýká přírody i svých hranic, je setkání s Hospodinem.

Pro některé je to opravdu rituál, vždyť třeba na Praděd či Lysou horu šlapou docela pravidelně. Také na tyto zmíněné hory rád chodím a přijdou mi pokaždé trochu jiné. Ale i já jsem pokaždé trochu jiný, nesu si v sobě to, co mě právě zaměstnává, aktuální rozpoložení, a i proto prožiju pokaždé něco jiného. 
Taky je v tom mém chození po horách touha po ztišení. Vnitřně se ztišit a uslyšet to, co lze slyšet v tichu, uslyšet sebe, ale i toho, který mluví hlasem tichým a jemným. 

Je mi blízké to, co píše Marek Vácha v knize //Modlitba argentinských nocí//: „Bůh je v horách nějak blíž, není to domestikovaný Bůh našich kostelů… Je mnohem tajemnější, nesmírnější, mocnější, Bůh, na němž závisí přežití i nepřežití. Teprve v naprosté samotě v horách poutník pochopí, co znamená, že v něm žijeme, pohybujeme se a jsme, dýcháme jej, jsme…“

Nakonec možná není podstatné, jestli jdu po horách nebo někde po rovině, ale že jdu do sebe a skrze sebe. Každým krokem překračuju vnitřní hluk, stres a starosti, které mi v noci nedají spát. A pak se někdy stane, že mě zaplaví pokoj a vděčnost. 

Požehnané kroky i vám!

Pavel Janošík, farář