Poslední slovo: Hlas z Egy

Dle mého názoru se ale někde mezi zářím a červnem dělo dnes a denně něco živého, něco krásného, něco, proč vlastně tuhle školu v Brně společně máme chuť tvořit. Přiblížím vám to několika následujícími vhledy. 

Jsme malá škola rodinného charakteru, a tak víme hned zrána, kdo s čím do školy přijde, kdo a proč dnes chybí, že v naší Roklince (místo pro odpočinek) zrovna zasedá studentský parlament, v knihovně se o velké přestávce řeší témata expedice nebo v pátek odpoledne probíhá nácvik divadelního kroužku. Všechno je neskutečně čilé a otevřené a naplněné kratšími či delšími výměnami hovoru. Odposlechnete si kdeco a zapletete se velmi snadno, když chcete. 

K věku gymnazistů patří i to, že každý rozhovor může mít, když dovolíte, váhu zlata. Může být, //bro//, úplně //mega//, solidní //reality check// či //legit cringe//, //six seveeen//. Dávám si tedy pozor, do čeho se připletu. Nejen já, ale dovolím si říct, že téměř všichni učitelé, jsou na Egy vesměs v úzkém kontaktu se studenty – často trávíme čas i mimo školu, např. máme hodně výjezdů, které nabízejí příležitosti ke vzájemným rozhovorům. Sama jsem přesvědčena, že všude, kde se sejdou dva nebo tři…, však víte; tak se děje i u nás. 

Všechny rozhovory, a to nejen v //Základech křesťanství//, jsou nepřebernou studnou a vzájemným obohacením. Jsme malým společenstvím, mnoho věcí je tak pro nás komplikovanější, nemáme tolik možností jako mainstreamová gymnázia, ale máme k sobě blízko, máme možnost a čas řešit i věci, co se běžně nenosí, obtížně se sdělují, jsou nevšední, nemají jednoduchá řešení. Přesto nebo právě proto jsme nesmírně vděčni za to, že můžeme být součástí školy, kde se kromě výuky s humanitním zaměřením odehrává i něco dalšího: smysluplné rozhovory, hledání, společné nesení radostí i těch těžších věcí. Studentky, studenti a učitelstvo tu snad nejsou jen jmény ve třídách a v rozvrhu. 

Vendula Soběslavská, pedagožka Evangelického gymnázia
foto: Ben Skála