Poslední slovo: Co má poslední slovo?

„Smrt nemá poslední slovo.“ Dobrá myšlenka, ale když o ní tak přemýšlím, je nějak specificky křesťanská? Na „něco po smrti“ přece věří lidé různých náboženství – dokonce i lidé, kteří se jinak označují za nevěřící.

Co dělá křesťanství mimořádným, je přeci něco jiného. Je to jednak rituální význam Kristovy smrti – jako oběti za hřích – a jednak (hlavně?) svědectví o Jeho vzkříšení.

Možná bych proto raději formulovala hříčku s posledním slovem pozitivně. „Poslední slovo má vzkříšení.“ Poslední slovo má Vzkříšený Kristus, který je pořád s námi svým Duchem a jednou zase přijde.

V červenci měl premiéru film //Zápisník alkoholičky//. Ještě jsem ho neviděla, ale hodně jsem četla o příběhu jeho autorky. Proč to teď zmiňuji? Tvrzení, že „poslední slovo má vzkříšení“, sice jistě souvisí s naší smrtí, ale o tom, co bude po smrti, zatím my živí nic konkrétního nevíme. Vzkříšení ze skutečné smrti nás teprve čeká, o tom třeba napíšu poslední slovo do nějakého čísla Nebeského bratra…

Když píšu o Kristově smrti a vzkříšení teď, přemýšlím, co můžou tyhle skutečnosti znamenat pro nás, zatím ještě živé. Jak souvisí vyznání „poslední slovo má vzkříšení“ s našimi životy? Tak se mi téma Kristovy smrti a vzkříšení propojilo s příběhem dnes již abstinující alkoholičky Michaely. 

Protože i jako živí můžeme zažívat dílčí smrti. Člověk, který je závislý na alkoholu, je svým způsobem ve smrti – pomalu, ale jistě mu odumírají mozkové buňky, játra, a co je snad ještě horší, postupně odumírají jeho vztahy. Málokdo vydrží dlouhodobě sledovat, jak se jeho blízký rozpouští v alkoholu.

Příběh Michaely dopadl díky Bohu dobře. Ale nejspíš známe i jiné smutné příběhy lidí kolem nás, kteří v tomto smyslu smrti stále propadají a se slovem o vzkříšení se (doufejme, že jenom „zatím“) míjejí.

Asi ani není třeba dlouze rozebírat, že nemusí jít jen o alkohol – životu se můžeme vzdalovat i jinými závislostmi, jinými způsoby. Někdy nás paralyzují a ve smrti udržují staré křivdy, vlastní sobectví, nedostatek lásky…

Věřím ale, že bez ohledu na tyto (prozatím) smutné příběhy, je stále tvrzení – „poslední slovo má vzkříšení“ – platné. Protože je to Kristova smrt a Kristovo vzkříšení, Boží smrt a Boží vzkříšení, které si nárokují poslední platnost – Bůh nás nakonec nenechá žádné smrti napospas.

Na Michaele je inspirující, že si prý před nástupem do léčebny uvědomila, že je úplně na dně. I proto mě její příběh tolik zaujal a snad i proto se mi proplétá do myšlenek o smrti a vzkříšení.

Protože rozpoznat a přijmout smrt – ať už má v našich životech jakoukoli podobu – to je možná to, co můžeme udělat, aby poslední slovo o Vzkříšení zaznělo už dnes.

Anna Pokorná, farářka
foto: Vojtěch Zikmund