Poslední slovo: Chuťová paměť

Existuje něco, čemu se říká chuťová paměť. Neseme si ji od raného dětství z toho, jak jsme byli vychováni. Máme své preferované chutě, struktury, barvy, vůně i pachy, a ze stovky stejně připravených jídel nám chutnají dvě – to, které nám připravila naše matka, a to, které naučila naprosto shodně dělat nás. Tahle paměť, s níž se nedá nic dělat, se týká také intimních věcí, péče o tělo a duši a hygieny v nejširším slova smyslu. Je těžké, ba nemožné tohle v dospělosti změnit, i když se občas stane, že do portfolia jídel, která milujeme, občas přibude to, které jsme poznali v zahraničí. Tam na nás čekalo, tam si nás našlo. Můžeme se pochopitelně zlepšovat v čemkoliv, dokonce i v oblasti ryze intimní, ale to, jak se chováme ke svému partnerovi a co je pro nás v tomto směru klíčové (a posvátné), v nás zakořenilo už v našem raném dětství. S lehkostí racka vznášejícího se nad loděmi dokážeme vést spory o politice, sportu nebo třeba genderu. O tom, co máme hluboce zažité v našem chování a srdci a co opravdu tvoří naši osobnost, se hádat nelze. Sáhneme-li druhým na tuto jejich intimitu, dopadne to vždycky špatně.

V mé katolické bublině se nemalá část mých bratří a sester vydala zpátky směrem do minulosti. Živí se různými nostalgiemi a pohádkovými představami o tom, jak to kdysi bylo skvělé. Jak byla příroda panensky krásná, společnost harmonická a většinově křesťanská, všechno běželo v rytmu Božích pořádků a každému bylo vyměřeno podle jeho zásluh. Pokud se na tyto nostalgie, které někteří lidé zdědili po rodičích, naroubuje víra nebo filozofie, obyčejně tím končí možnost vzájemné rozpravy a obohacení. Nejsou to už jen chutě a vůně, ale nostalgie víry a filozofie, proti nimž se vlastně ani nic namítat nedá. S tím, že se někomu líbí doba svatého Tomáše Akvinského nebo Tridentského koncilu, nemůžeme udělat nic. Existuje sice maličká, ale přece jen nějaká naděje, že lidé změní své politické postoje nebo estetický vkus. Pokud ale někdo věří nebo sám sebe donekonečna přesvědčuje, že tehdy v tom „zlatém věku“ bylo ve věcech víry, teologie a filozofie řečeno vše podstatné, chápu, že svět ani církve dneška v tom nemohou v ničem konkurovat. Člověk, který miluje pouze svíčkovou své maminky a žádnou jinou nepozře, nevezme za vděk chobotnicí, i kdyby mu ji připravil nejlepší kuchař z Neapole. Ten, kdo si zamiloval obraz Boha, který není ani tak láska a odpuštění jako spíš voják udílející rozkazy a policajt kontrolující jejich provedení, bude rozpačitý z toho, jak třeba o Bohu mluví papež František nebo jak o něm psali naši teologové Vladimír Boublík, Karel Skalický nebo německá spisovatelka Dorothee Sölle. 

Nevadí mi říct, že i jako křesťané někdy vyznáváme dost odlišnou podobu kultu a že naše pojetí Boha je občas tak jiné, že jde vlastně o dvě různá náboženství. Neměli bychom se nikdy navzájem nutit jíst to, co nám nechutná, a neměli bychom se ad absurdum přesvědčovat o pravdách, které ten druhý zkrátka nemůže přijmout. Je tolik jiných věcí, na kterých se můžeme domluvit a sejít ke vzájemné spolupráci. Nemusíme sedět ve stejných kostelních lavicích. Můžeme jít společně zasadit strom nebo vyspravit Boží muka na cestě z města. Nezdá se mi, že by to bylo něco míň než debaty o tom, co bez zásahu Boží milosti či přímo bez zázraku nemůžeme změnit.

Zdeněk A. Eminger, teolog
foto: pexels.com