Poslední slovo: Cesta k sobě

Za oknem svítí slunce a na konci nedaleké prosté křížové cesty stojí na kopci tři dřevěné kříže, jeden jako druhý. Je první den mého ozdravného pobytu v klášteře bosých karmelitek v Dačicích, kde se už pět let při krátkých návštěvách snažím najít klid pro svoji zbytečně aktivní mysl, rytmus modlitby a soustředění, návrat k rovnováze v sobě. Snažím se tu otevírat milosti, která se jistě děje kdekoli a kdykoli, ale moje receptory jsou příliš slabé a zaprášené, aby ji přijaly v plné síle.

Řád bosých karmelitek je kontemplativním společenstvím, většina sester žije v uzavřenosti kláštera, v soustředění na modlitbu, která prostupuje veškeré činnosti. Ačkoli jsou Dačice jen pár kilometrů od mužského kláštera v Kostelním Vydří, známého knižním vydavatelstvím, organizovanými duchovními pobyty a velkými poutěmi, prostě rozsáhlou misijní a společenskou činností, je sesterský klášter místem velmi tichým. Omezenému množství návštěvníků nabízí laskavé přijetí, milé místo k přespání v domku na zahradě, domácí oběd připravený pečlivou rukou a hlavně možnost účasti na všech denních modlitbách i neomezený prostor pro osobní modlitby v kapli i v kostele.

Považuji za velký přínos pro své tělesné, duševní i duchovní zdraví, že mi v „covidové době“ matka představená dovolila do kláštera začít jezdit a vnímat různá dobrodiní samoty a ticha. Z jakých ingrediencí se tedy skládá ten můj recept na ozdravení „člověka aktivního“?

Prostor –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ prostor kláštera, zahrady a lesoparku v jeho blízkosti. Prostor krásné moderní kaple s minimalistickou výzdobou a nádhernými aranžemi ze sezónních květin. Prostor zároveň sdílený a zároveň oddělený od domova žen, které svůj život věnují bohoslužbě a tiché vzácné vnitřní službě věcem veřejným a pokoji světa.

Modlitby –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ běžné denní katolické modlitební schéma předávané s velkou autenticitou, otevřeností a krásou slova i zpěvu. Vybírám si stále roli tichého účastníka a cítím se v ní velice chápaná a přijímaná. Ekumena se tady žije beze slov… 

Čas –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ který plyne dočista jinak. Za jediný den oproštěný od běžné práce, nákupů, rozhovorů a emocí se toho dá tolik pročíst, promyslet, procítit, dát nový smysl jídlu, probuzení i usínání… 

Knihovna –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nevím, jak je to možné, ale nevelká knihovna v domečku pro hosty mi vždycky nabídne něco, co právě dobře zapadne do mé životní situace a potřeb. Je to velmi podobné prázdninovým návštěvám evangelických far, kde si s rodinou v knihovně taky vždycky najdeme něco, co bychom si nejraději vzali domů… 

Odpočinek –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zpravidla už cestou vlakem nebo autobusem jsem úplně přeladěná a „vypnutá“… a pak celou dobu odpočívám, kdykoli potřebuji. To je vzácná věc.

Netvrdím, že tohle je jediná cesta k uzdravování bolavé mysli rozkolísané přemírou podnětů všude kolem. Pro mě je to ale cesta plná milosti a radosti, kterou od Pána Boha vděčně přijímám. Každý své ticho najde někde jinde, věřím ale, že přes něj může přijít pozvání ke snaze o uzdravení. Bůh ho stále pro nás má a léčbu poskytuje, jen si toho všimnout a pozvání nepřehlédnout a nepřeslechnout.

Ilona Mužátková, výpomocná kazatelka
foto: ARo