Poslední slovo: Bůh a člověk

A jak to vypadá, když si člověk na Boha hraje?
Mnohým lidem tečou slzy, některým dokonce i krev.

Proč se člověk nesnaží být jako Bůh v hloubce lásky, v šíři a opravdovosti odpuštění, v nekonečné trpělivosti, milosrdenství moudrosti?
Proč se snaží být jako Bůh především v moci (kterou se pak opije a často ji zneužije), ale už ne v pravdě?

A jak to vypadá, když si hraje Bůh na člověka?
On si na něj nehraje, on se jím stává:
V dítěti, které se narodilo do bídy betlémských jeslí;
v Mistru, který neodsoudil ženu hříšnici,
který přijal pozvání k Zacheovu stolu
a podal chleba Jidášovi, který ho vzápětí zradil;
a v Božím Beránku, který zemřel na kříži za hřích světa.

Když se Bůh stává člověkem, taky tečou slzy a krev. Ta jeho.

V uších mi zní melodie spirituálu, v němž se zpívá:
Krev po dřevě stéká, Bůh se sklonil k nám (velikonoční verze).
Máme ale i vánoční verzi: Dítě v chlévě leží, Bůh se sklonil k nám.

Ano, do lží, běd a zmatků, k lidem zoufalým i jistým, k špinavým i čistým
se sklonil Bůh křehký, zranitelný – a přesto živý, silný, věrný.

Tak se Bůh stává člověkem.

Lenka Freitingerová
foto: ARo