Poslední slovo: Boží láska v paprscích slunce
(ČB 3/2022) V oboru, který studuji, se často setkávám s tématem syndromu vyhoření. Jednoho zasněženého, a přece slunečného dopoledne jedna milá a moudrá vyučující při diskutování o vyhoření řekla: „Když už jsem fakt unavená a zoufalá, těším se tím, že ty krásné sněhové vločky padají pro mě a Bůh mi je dává, aby mi dal najevo, že mě má rád a je i v těchto těžkých chvílích se mnou. No co. Raději být idealistická než vyhořelá.“
Když vidím sněhové vločky, zářící slunce, duhu, červánky, a zrovna mi není úplně nejlíp, často si na slovo té vyučující vzpomenu. Chci věřit, že je to tak, jak říká. Chci to vnímat jako dar a povzbuzení od Boha, které mi do těžké situace posílá. Chci cítit Boží lásku v paprscích slunce, v sněhových vločkách, rozkvetlých květinách, ve vzduchu, který voní po dešti. Chci na chvilku zapomenout, že všechny tyto všední zázraky je možné vědecky vysvětlit. A chci si je vysvětlovat jen nekonečnou Boží láskou k člověku.
Tyhle detaily na obloze, v krajině i ve vzduchu jsou pro mě něžným Božím obejmutím. Důkazem, že na všechno nejsem sama, ale že tu je někdo, kdo převyšuje vše kolem. Důkazem Boží lásky, která se dotýká každého tvorečka na zemi. Jsem vděčná za moji sluníčkářskou naivitu.
Vím, že vděčnost a radost z maličkostí kolem mě není univerzální všelék. Vím, že často člověk nalezne pomyslné Boží obejmutí a pokoj spíše ve vyslechnutí druhým člověkem, pilulce ibalginu nebo antidepresiv či v radě od odborníka. Ale přesto se vědomě posiluji vírou v to, že zářícím sluncem mě chce Bůh obejmout, sněhovými vločkami povzbudit a barevnou duhou říct, že vše bude zase dobré. Přeji vám, ať si také dovolíte pozvat do života podobné myšlenky a ať vnímáte, že vás Bůh objímá.
Adéla Bednaříková
foto: pexels.com