Poslední slovo: Adame, kde jsi?

Jsme fascinující stvoření, vezmeme-li v potaz, co vše jsme už o světě zjistili, co vše jsme poznali. Víme tak, že život už tu je více než 4 miliardy let. Prošel pěti vymíráními druhů. Ta časová epocha je mimo naši představivost, a při pohledu do této časové hloubky zůstáváme pouze s úžasem hledět. Se stejným úžasem, jako když hledíme Webbovým dalekohledem do dálek vesmíru nebo si uvědomíme, kolik živých buněk a mikroorganismů spolupracuje na tom, abychom tady a teď četli tento článek.

Zjistili jsme toho o světě ještě mnohem víc a díky tomu jsme také hodně věcí dokázali. Větru a dešti ještě poručit neumíme, ale umíme jezdit autem, mít na stole jahody v zimě, postavit mrakodrap nebo atomovou elektrárnu, zabalit vše do plastových obalů, antibiotiky zničit bakterie. I na měsíci jsme byli pomocí hejblátek, která jsme vynalezli. Snad tedy i na ten vítr a déšť jednou dojde.

Šesté vymírání druhů na planetě se právě děje, z velké části je způsobeno právě tím fascinujícím stvořením, které toho tolik ví. To stvoření toho totiž také, ač si to pouze nerado přiznává, dost neví a nezná. O podstatě a smyslu všeho toho kolem sebe pouze nerado přemýšlí. Anebo rádo, ale neumí se dobrat závěru. A to si tuze nerado připouští. 

Podstata hmoty, času, evoluce života, existence zla na zemi. Je toho na nás moc, nevíme odkud začít. Smysl to všechno někdy dává a někdy také vůbec ne. Někdy se nám svět jeví jako krásná zahrada, někdy jako beznadějné slzavé údolí, někdy jako nesmyslný podnik. O podstatě všeho přemýšlelo mnoho lidských synů a dcer. Došli k tomu, jiní zase k onomu, a pouze někteří vyvolení se dopracovali k číslu 42.

Některým se ale přihodila zvláštní věc. Jako by je někdo volal, jako by na to všechno nebyli sami. Adame, kde jsi?

Jan Soběslavský
foto: pexels.com