Poslední slovo: Aby tělo chtělo, pělo, vyzdravělo

A nejenom, že tělem jsme, ale myslím, že jiná větší těla také tvoříme a máme v nich nějaké funkce.

Takovým tělem může být třeba pěvecký sbor. Uvědomila jsem si to před pár dny na sbormistrovském kurzu v Bystřici pod Hostýnem. Dobrá sedmdesátka lidí, jeden profesionální sbormistr, spousta amatérských, studenti SCHEA, varhanice, doprovazeč, sólista, kvartet, sopráni, alti, tenoři, basi, slabší a silnější hlasy, listaři, ti, co se doma připravili, mladší, starší, ženy, muži, Moraváci, Čecháčci, evangelíci, katolíci, cébéčka, bezvěrci…

Ale tohle tělo vlastně nemá jen tu jedinou funkci při vystoupení na koncertě v Bystřici. Tělo se vždy po půlroční pauze zprovozní už v pátek v podvečer a různé jeho části pulzují pak další dva dny také jako liturgové při celkem čtyřech pobožnostech, jako mluvčí sboru při děkovné řeči, jako obsluha baru v nočních hodinách nebo – jak to bylo u nás na pokoji – jako instruktoři rozcvičky. Jiní zajišťují povzbuzování, obveselování, výměnu informací, seznamování, vzpomínání, zpovídání… Další orgán má pak na starost rušení nočního klidu. Ten sestává z těch, kdo se střídají u piána, těch, kdo jim radí správné akordy, těch, kdo navrhují: „A tuhle ještě znáte?“ a těch, kteří vytvářejí druhé až šesté hlasy do harmonie. Další nutné komponenty potom mají důležitý úkol ochranný. Jsou to takové bílé krvinky sboru, které se postarají o to, aby nebezpečně dlouhé rušení klidu zastavily, a zajistily tak jiným částem organismu aspoň trochu spánku a odpočinek před akcí, na kterou či před kterou se třesou všechny údy a orgány ansámblu.

Tomuhle tělu je (už nebo teprve) 22 let a je to s ním podobné jako s tím lidským. V něčem se svému dětskému já podobá a v něčem už je jiné, obnovené. Myslím, že se s věkem učí lépe fungovat, hlouběji dýchat, víc samo sobě rozumět. Lépe intonovat, rychleji se naladit, být k sobě náročné a k uším těch druhých laskavé. Je to podle mě krásné a zdravé tělo.

Jsme tkáněmi, kostmi, klouby či životadárnými tekutinami mnoha těl a některá z nich možná nejsou v tak dobré kondici. Tělo – rodina, tělo – sbor, tělo – příroda, tělo – lidstvo, tělo – Boží lid… Někde, třeba i daleko od nás, je teď možná zánět. Říkáme si, jak může pata pomoct oku? Nevím, ale přijde mi, aspoň z té pěvecko-sborové zkušenosti (když je pod tónem soprán, svezou se s ním i další hlasy), že když se sami pokusíme naladit ten nejčistší tón a pošleme ho dál, když se rozdělíme o noty, maximálně ztišíme falešné křiklouny, vysvětlíme, jakou funkci má dirigent, a půjde nám (byť jako kůstce v malíku) o libou harmonii, mohlo by to celku třeba pomoct. Zkusme to.

Jitka Voglová, pastorační pracovnice
foto: pexels.com