Poprvé na festivalu Prague Pride – bez předsudků, s předsudky…

No, jednak z časových důvodů, ale také protože jsem dlouhou dobu nevěděl, co si mám o tomto festivalu myslet. Důvody, proč se Pride organizuje, jsem znal a byl jsem s nimi zajedno. Jenže extravagantní obrázky, které jsou nejčastěji v médiích vidět, mě odrazovaly, stejně tak i prostředí křesťanských přátel, kterým sice také nevadila myšlenka tohoto festivalu, ale forma extravagantnosti, někdy spojená i s nahotou, je pohoršovala.

Předsudky nás drží v povrchnosti a ve strachu abychom o něco nepřišli, brzdí nás v tom dozvědět se něco víc. Spousta lidí ani netuší, že Prague Pride není jen průvod na jedno odpoledne, ale týdenní událost, spojená s pestrým programem kulturním, vzdělávacím, sportovním i duchovním. To ale vyžaduje udělat si čas a proklikat se třeba až na stránky organizátorů, kde jsou veškeré informace. Hlavní důvod mé letošní účasti nebyl ani tak program, ale informační stánek ekumenického společenství LOGOS ČR, kam jsem se také přihlásil do služby. Byla to pro mě výzva a příležitost mluvit s lidmi různých koutů republiky a sdílet s nimi jejich osobní zkušenosti vyrovnávání se svou jinakostí jak ve světském, tak i církevním prostředí. Stánek LOGOSu stál mezi mnoha dalšími stánky téměř na cípu Střeleckého ostrova, který byl od pondělí do soboty lidmi doslova přeplněn.

Převládala především mladá generace, možná proto, že měli prázdniny a možná i proto, že mladí jsou v hledání a přiznání své identity odvážnější, a díky výtečné znalosti sociálních sítí jim nedělá problémy najít si pomoc nebo přátele s podobnými starostmi. Ovšem i oni si s sebou nesou dávku předsudků. Rozhodně ve vztahu ke všemu, co je spojeno s vírou, křesťanstvím a církví.

Zatímco u jiných stánků bylo stále rušno, tomu našemu se mnozí vyhýbali, ze strachu abychom jim „netloukli klíny do hlavy“. To mi přiznalo několik lidí až poté, co jsem je oslovil a podařilo se mi s nimi vést rozhovor. Obávám se, že tento předsudek je sice také předsudek, ale tak trochu omluvitelný. Mnozí z nich, když už měli s křesťany či církví nějakou osobní zkušenost, tak bohužel negativní. Ta zkušenost by se dala ve zkratce pojmenovat jako nepřijetí, odsouzení, nepochopení. Stále dokola – „homosexualita je hřích“, „homosexualita je nemoc, navíc nakažlivá“, „Bible prý říká, že… (příběh o Sodomě, list Římanům první kapitola atp.)“ „je to proti přirozenosti“, „Bůh je proti tomu…“ atd. Jedna dívka ke svému vyprávění dokonce dodala: „Mě i rodiče vyhodili z domu…“

Jak moc jsou tyto příběhy bolavé, znám i ze své vlastní zkušenosti, jenže já si svůj coming out řešil před 30 lety, a i když se společnost v ledasčem posunula, třeba i v množství informací (dokonce vědecky podložených), tyto příběhy jsou pořád stejné; jako ty předsudky. A to se pořád točíme jen u problematiky homosexuálně orientovaných. Jenže já jsem měl možnost bavit se i s lidmi, kteří si řeší otázku „transgenderovou“. I o této problematice je možné dnes najít spoustu fundovaných článků, webových stránek a osobních zkušeností. Doporučuji! I já si víc uvědomil, že nejde jen o módní trend současnosti, ale závažný problém konkrétních lidí. Musím před těmito lidmi hluboce smeknout a uznat, že být pouze gay je proti tomu procházka růžovou zahradou.

Jsem vděčný ČCE za prohlášení letošního synodu, jsem hrdý na to, že tu ČCE je – církev, která upřímně hledá cestu k otevřenosti všem. Ale upřímně, byl to jen malý krůček v tom, co nás jako církev ještě čeká.

Zároveň jsem hrdý i na festival Prague Pride, který již všem otevřen je. Jak mi někteří řekli: „Jsou to nejkrásnější dny v roce, protože tu mohu být sám sebou, nemusím se nikoho bát, nic předstírat, cítit se v bezpečí…“

I pro mě to byla hezká zkušenost, malý ráj, když jsem si uvědomil, jak moc mohou předsudky omezovat představu o životě, o lidech i o Bohu. Že svět, který Bůh stvořil, může být mnohem pestřejší, než si umí naše mysl, omezená předsudky, představit. A to nejen v barvách, vůních a tvarech přírody, v pestrosti všelikého umění, v chutích, které jsme schopni okusit z různých kultur světa, ale i v zakopaných skrytých identitách rozličných lidských bytostí, o kterých se mluví i nemluví, nebo ještě neví…

A tak jsem pochopil, že i růžová je krásná barva. A to je co říct…

Zdeněk Turek, výpomocný kazatel ČCE

foto: archiv autora/Kristýna Svobodová/