Pomoc jemu rovná
(ČB 9/2022) To byl takhle jednou jeden ráj. Vypráví se to. Vypráví se, že Bůh stvořil nebe a zemi a viděl, že to je dobré. Pak stvořil člověka a řekl, že to je velmi dobré. Tak se velmi dobrý člověk prochází po dobrém ráji, živočichům vládne a ovoce stromů rajských pojídá a je mu fajn.
Velmi dobrý člověk chodí po dobrém ráji, prožívá plné a ničím nerušené obecenství s výborným Bohem, k potěše tu má celou plejádu zástupců zvířecí říše, kteří ho musí poslouchat. Pěkně jednoho po druhém pojmenoval, čímž dal najevo, že je jejich vládcem. Má někoho nad sebou a někoho pod sebou.
Jen vedle sebe nemá nikoho. Pán Bůh na to kouká, kouká na dobrý svět a velmi dobrého člověka a říká si: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“
Následuje epizoda se spánkem, žebrem a tak – ale výsledkem je okamžik, kdy člověk volá: „To je kost!“, protože před ním stojí kost z jeho kostí, tělo z jeho těla, pomoc jemu rovná – prostě něco, co velmi dobrému člověku v dobrém ráji chybělo. Trochu si to pokazí tím, že ji hned pojmenuje, čímž tak letmo ukáže, že zvyk je železná košile a že se k pomoci jemu rovné chová tak trochu jako k těm podřízeným zvířátkům. Ale nechť – vyžehlí si to výhledem na společné dvojtělo, kde už se o nějaké podřízenosti uvažovat nedá.
Až vám bude chybět nějaký člověk vedle vás, komu byste mohli odhalit všechno ze svého nitra a nestydět se u toho, protože ten druhý bude vaše druhé já – tak jste úplně normální. Jsou věci, které vám nenabídne domácí mazlíček (což by tak jednoho nejspíš napadlo), ale které vám nenabídne ani Pán Bůh – a to už by jednoho třeba napadnout nemuselo.
Jaroslav Pechar
foto: pexels.com