Pomáhat na hranicích pekla

Reagovali jsme na výzvu na církevních stránkách pomoci Ukrajině a následně byli propojeni se slovenskými luterány (ECAV), kteří společně s ústředím ekumenické pastorační služby na Slovensku a s Diakonií zajišťují na hranicích pomoc uprchlíkům již od začátku války (modrenebozlteslnko.sk). Po návratu jsme často tázáni, jak to tam vypadá, co jsme tam dělali a co jsme viděli. Na tyto tři otázky bych zde rád odpověděl. Současně si čím dál silněji uvědomuji, že mi někam odcházejí slova. Nevím, jak to vše vyjádřit, natož stručně. Ale mlčet nelze. Zde je můj pokus o popis situace slovy ve chvíli, kdy se mi jich nedostává.

Jak to tam vypadá a funguje

Podle vyprávění těch, kteří jsou ve Vyšném Německém již od 24. února, se po chaosu prvních dnů a týdnů vytvořil určitý systém, který v době, kdy jsme na hranice přijeli my, už docela dobře fungoval. Uprchlíci se většinou humanitárními vlaky dostanou do Užhorodu, odkud je k hraničnímu přechodu dovezou maršrutky. Poté následuje ukrajinská hraniční kontrola, na kterou po několika stech metrech naváže kontrola slovenská. Když těmito kontrolami uprchlíci úspěšně projdou, mohou pokračovat do stanového městečka hned za hranicemi, kde na ně čekají dobrovolníci s informacemi, zdravotnická pomoc, možnost občerstvení a především autobusy, které ty, kteří chtějí zůstat na Slovensku, převážejí do slovenské verze KACPU v městečku Michalovce, a ty, kteří chtějí pokračovat do dalších zemí, převážejí do Košic na vlak. Podobný systém je i u hraničních kontrol autobusů, kamionů a osobních vozidel. 

Co jsme tam dělali

V rámci tohoto systému jsme se většinu času pohybovali mezi třemi stanovišti, spadajícími do péče organizací zmíněných v úvodu. Těmi stanovišti jsou tři stany na základních uzlech hraničního přechodu.

První je „základní stan“, který se nachází uvnitř stanového městečka u odjezdů autobusů. V něm jsou uloženy zásoby humanitárních balíčků, vody a hygienických potřeb, ale také vytápění, lehátka a několik židlí, na kterých si mohou nejvyčerpanější lidé odpočinout, než jim přijede autobus. Význam tohoto stanu roste s večerními hodinami. Autobusy totiž odjíždějí pouze po naplnění alespoň dvou třetin své kapacity. V nočních hodinách přechází hranice méně lidí, a je tak nutné na autobusy čekat delší dobu. Zároveň prudce klesá teplota, některé noci byla i pod bodem mrazu. Vytopený stan se v tu chvíli stává útočištěm a místem klidu a bezpečí.

Druhé stanoviště je „modrý stan“, který je na hraničním přechodu pro kamiony a autobusy. Má pomoci těm, kteří opouštějí Ukrajinu pomocí autobusů (humanitárních i linkových). ve stanu je čaj, káva, humanitární balíčky, něco malého k jídlu a plynový hořák, u kterého je v případě nutnosti možno se ohřát. Tato možnost je důležitá ve chvíli, kdy hraniční prohlídka autobusu trvá příliš dlouho a cestující během ní musí autobus opustit. Především matky s malými dětmi jsou velmi vděčné, když se mohou schovat do závětří k hořáku, z nějž sálá teplo.

A třetí stanoviště je „červený stan“. Ten stojí před pasovou kontrolou na pěším a automobilovém přechodu a projdou jím všichni, kteří přecházejí hranice pěšky. Tento stan představuje první kontakt uprchlíků se Slovenskem. V něm dostanou humanitární balíčky, respirátory a základní informace o hraniční kontrole. Kontroly pasů a zavazadel mohou trvat i relativně dlouho, a červený stan se tak může stát místem první pomoci nebo alespoň čekárnou, vyhřívanou plynovým hořákem, ve které je možno dát si kávu, čaj, posadit se, dojít si na záchod. Podstatnou složkou červeného stanu jsou i hračky, omalovánky a nálepky pro nejmladší. Proměna vystrašeného dětského obličeje nad jednou nálepkou je nepopsatelná.

Co jsme viděli

Zbývá poslední otázka – co jsme tam viděli. Představitelné i nepředstavitelné. Zoufalství i naději. Zlo i dobro. Nenávist i lásku. Jednotlivé scény jsou jako rozházené střípky, které se vynořují bez ladu a skladu. 

Viděli jsme lidi, těšící se na ty, kteří na ně čekali hned za hranicemi. Viděli jsme i ty, na které nikdo nečeká, kteří nevědí, kam jdou, a nechávají rodiny za sebou doma. Někteří si berou s sebou zvířata. Od psů a koček po chameleony a andulky. Pokud k nim nemají správné veterinární potvrzení, celní kontrola je do zemí Evropské unie nepustí. Viděli jsme holčičku s maminkou, jak v slzách odnášely andulku zpět na ukrajinské území a vrátily se bez ní. Co se s andulkou stalo, nevíme. Obě se vrátily a na policistku se usmívaly. 

Viděli jsme lidi závislé na své rodině – staré lidi na vozíčcích i malá batolata. Viděli jsme lidi, kteří se smáli a vyprávěli o Ukrajině, i jiné, kteří se při čekání v červeném stanu rozbrečeli a nemohli přestat. Během našeho času na hranicích vyzval ukrajinský prezident Zelenskyj civilisty z východu Ukrajiny k okamžité evakuaci, s čímž přibyl i počet humanitárních vlaků do Užhorodu. Slyšeli jsme příběhy lidí, kteří přišli o své domy, kteří popisovali, jak to vypadá v Charkově, Kramatorsku, Komunarsku nebo Mariupolu a kteří si v humanitárním vlaku nemohli přes 30 hodin sednout. Viděli jsme lidi prchající v autech s nápisy „děti“ v azbuce na sklech i auta, která měla místo prostřílených skel potravinovou fólii.
Viděli jsme také hodně ochotných dobrovolníků, policistů, hasičů a vojáků, kteří se na místě již týdny snaží, jak mohou. Dobrovolníci Červeného kříže, Maltézské pomoci, Mareeny a dalších neziskových organizací mají náš obdiv. Viděli jsme lidi, kteří si vzali dovolenou, aby mohli být na hranicích. Pracovali jsme s policejními kaplany a koordinátory neziskovek, kteří jsou nepřetržitě na místě a neustále se s úsměvem starají o dobrovolníky i uprchlíky a snaží se zlepšovat systém pomoci a nenechají se odradit ani těmi, kteří se pomoc snaží zneužít. Viděli jsme řidiče kamionů a dodávek s humanitární pomocí, kteří se znovu a znovu vracejí a na vlastní náklady a riziko přejíždějí hranice a snaží se zavézt pomoc tam, kam je potřeba. Viděli jsme zdravotnici, která přijela z Baskicka s léky za 40 000 eur, aby je předala ukrajinským zdravotníkům v Užhorodu i se zdravotnickým autem. Potom přešla hranici pěšky zpět.

Všem, kteří se snaží v současné situaci pomoci, a především těm, které jsme na hranicích a v jejich okolí potkali, bych rád věnoval závěrečný odstavec. Člověk v současné situaci těžko hledá naději, pocit bezmoci a frustrace útočí ze všech stran. Apoštol říká: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem“ (Ř 12, 21). Někdy je to hodně těžké. Právě tahle pomoc se v dnešních dnech stává svědectvím lásky a dobra. Od lidí, kteří mažou chleby a chystají balíčky, putující na hranice, přes společnosti posílající zadarmo palety trvanlivých potravin až po dobrovolníky a zaměstnance všech organizací, které se snaží efektivně pomoci. Za nás, kteří jsme se vydali pomoct na hranice, vám všem moc děkuji!

Matěj Šulc
foto: flickr.com