Polévky a chleby

Asi před 15 lety jsem se zúčastnil akce, o níž jsem si myslel, že je jen jednorázová – farář Petr Špirko se dohodl se svým bezdomoveckým kamarádem, že uvaří a rozdají v Praze před hlavním nádražím velký hrnec polévky. Měl jsem pocit, že něco takového vlastně nikoho nezajímá – a byl jsem překvapen, když přišlo osmdesát lidí z komunity nebydlících, kteří se slušně chovali, spořádaně se seřadili do fronty a nakonec poděkovali za polévku. Petr, později již farář v Radotíně, poté obětavě vařil dál každou středu. Z akce nadšeného jedince se postupně stala akce seniorátní, na níž se podílí mnoho sborů a která funguje až dodnes. Po letech jsem se opět zúčastnil jako pozorovatel výdeje potravin a popovídal si s organizátorem Lukášem Kalinou.

Pro koho je aktivita seniorátních chlebů a polévek určena?

Příprava chlebů a polévek je určena pro každého, kdo má chuť se na této aktivitě podílet a vidí v ní smysl. Pak je jedno, odkud pochází.
Jídlo, které se připraví, je pro každého, komu přijde vhod – ať už pro lidi bez domova nebo jednoduše pro ty, kterým v jejich rozpočtu mnoho nezbývá.

Kdy a jak všechno začalo?

U začátku jsem nebyl. Nicméně z toho, co vím, to začalo někdy v roce 2013. Během farářského setkání se Magda Marešová rozhodla, že tuto akci rozjede. A myslím, že se jí to opravdu povedlo. Pustila se do toho úžasně, rovnou i s benefičním plesem. Nelze opomenout ani Petra Špirka, který s Magdou celou akci od začátku vedl, a ten se tedy vážně navařil polévek hodně.

Kdy jste v tom začal být sám aktivní?

Sám jsem se přidal necelé dva roky poté. Pamatuji si, jak jsme si s tehdejším farářem kobyliského sboru Mirkem Erdingerem našli na sborovém výletě v Bělči chvíli a povídali si o sboru a jeho aktivitách. Ne že by jich bylo málo, to rozhodně ne, nicméně jsem měl tenkrát pocit, že bychom mohli dělat něco víc, tedy především směrem k lidem mimo sbor. Mirek mě tehdy zkontaktoval s Magdou a to byl můj začátek při přípravě a rozdávání polévek a chlebů.

Jak to tehdy vypadalo a kde se rozdávalo?

Tehdy se jídlo vydávalo v parku před hlavním nádražím v Praze. Vydávalo se jeden den v týdnu. Ve sborech, které se do akce přihlásily, se sešli sestry a bratři, kteří ve sboru, někteří i u sebe doma, uvařili polévku a čaj, a pak to vše přivezli před nádraží. Vydávalo se na dvou lavičkách. Lidé, kteří se přišli najíst, vytvořili frontu na jedné straně lavičky a vydávalo se na straně druhé. Často to bylo docela náročné, hlavně odhadnout, kolik polévky vydat, nikdy jste nevěděli, kolik ještě přijde lidí. Na polévku chodilo zhruba 100, ale nebylo výjimkou i 120 lidí.

Jak vypadá situace dneska?

Dnes jsme de facto rozděleni do dvou skupin. Jedna skupina připravuje ve středy v létě chleby, v zimě polévky a ty pak doveze na Žižkov, kde se rozdávají. Druhá skupina připravuje chleby, které pak vozí do nízkoprahového denního centra Naděje u Bulhara poblíž pražského Hlavního nádraží.

Jaký je ideální polévkový či chlebový den?

Ideální polévkový/chlebový den by byl, kdyby byla polévka součástí přátelského posezení… Ale v zásadě, ideální den je, když se sejdou ti „správní lidé“, kteří rádi a s chutí jídlo uvaří, přepraví a vydají. Pak už zbývá jen nasytit potřebné a dohlédnout na úklid. 

Kolik lidí je na přípravu potřeba?

To je různé, jsou sbory, kde se přípravě věnuje jeden či dva lidé, a jsou sbory, kde se účastní více sester a bratrů, ať už s vlastními předem danými úkoly nebo bez nich. Skvělé je, když se příprava stane společnou sborovou akcí, při které se lidé sejdou a stráví spolu hezký čas, někteří i se sklenkou vína. 

Pak následuje druhá fáze, kdy chleby či polévky na dvoře žižkovského sboru rozdáváte. Mohl byste popsat váš tým a jak vypadá vydávání?

Některé sbory se podílí i na výdeji a jiné výdej nechávají na „nás“, tedy hlavně v létě. Přesněji řečeno nechávají to na Pavlovi. Ne na tom, který byl a vlastně je u celého projektu od začátku a často se objeví s nějakými dobrotami na přilepšenou, ale dnes ho skvěle zastoupil jiný Pavel, který se o každostředeční výdej stará. Ten připraví stoly, rozdá jídlo, když je potřeba, sjedná pořádek a na závěr uklidí.

Kolik sborů se na přípravě podílí dnes?

Aktuálně je to 19 evangelických sborů. Kromě sborů ČCE jsou to třeba i radotínští husité a křesťanská společnost TaCesta. Těm všem patří také velké díky! 

Nastala někdy krize?

Pár jich bylo. Jedna byla, když nás radnice Prahy 1 začala „vytlačovat“ z místa výdeje před nádražím. To bylo dost nepříjemné a jednání s Prahou 1 bylo… řekněme, nebylo jednoduché. Nakonec se představy spolupráce ČCE a Prahy 1 nesetkaly a my byli nuceni se přesunout do Holešovic mezi autobusové a vlakové nádraží. To bylo hodně jiné – placené parkoviště, výdej většinou rovnou z kufru. Jediné, na co jsme na tomto místě spoléhali, byla (a myslím, že stále je) skvělá sociální politika a cítění Prahy 7. Z těchto peripetií nás nakonec vyvedl farář Pavel Kalus, který byl v této akci po celou dobu aktivní a jemuž se podařilo domluvit s žižkovským sborem. A my se přesunuli k nim na Prokopovu před kapli, odkud nás nikdo nevyhání. Tady je na místě žižkovským poděkovat: Díky. 

Druhou takovou krizí, kterou jsme díky Bohu zvládli, byl covid. Tady se krásně ukázalo, že „kde je vůle, je i cesta“. Po prvotním leknutí, kdy nikdo nevyšel ven, a my tak jeden týden vynechali, jsem si říkal, že to přece nemůžeme zrušit. Tak jsme hned další týden opět jídlo připravili a vyrazili před nádraží. Lidé samozřejmě přišli, zákaz nezákaz, prostě s námi počítali. Bylo úžasné sledovat, když v době zákazu vycházení při výdeji jídla a roušek, za námi přišla policie a zeptala se nás, jestli chceme nějak pomoct s organizací nebo něčím jiným.

Dovolím si podělit se ještě o jednu osobní zkušenost. V té době jsem měl v práci na starost ostrahu, která dbala na pořádek ve firemních/obchodních prostorách a jejíž běžnou praxí bylo vyhánět lidi bez domova. Když jsem do této práce nastupoval, nezřídka přistoupili k hrubějšímu způsobu, což se nesnadno odbourávalo. A pak najednou v době covidu a uzavřených prostor, kdy neměli v práci co dělat, pomáhali mazat chleby pro potřebné. 

V čem vidíte silné stránky celé akce?

Silné stránky… asi požehnání, bez toho bychom to tak dlouho nedělali. A pak ta spousta lidí s odhodláním a vytrvalostí udělat něco pro druhé. To jsou skutečně silné stránky celé akce.

Většinou se na výdeji podílíte s Pavlem Maláčem dva. Jak se vám spolupracuje?

Neřekl bych většinou, řekl bych spíš výjimečně. Jak jsem říkal, Pavel je fakt pečlivý a zodpovědný. Naprostou většinu si zorganizuje sám. I jeho připomínky a nápady mají smysl. Takže se mi s ním spolupracuje výborně.

Co byste doporučil těm, kteří by se chtěli inspirovat a polévky a chleby rozdávat u sebe?

Nebát se toho. Nedat na všelijaké připomínky typu „ale“ a nepodléhat skepsi. Držet se odhodlání. Opravdu se toho dá nechat velkou část na Pánovi. Lidí, kteří přivítají něco k jídlu, je všude stále dost, a je jedno, jestli jich je 100 nebo 10. Také lidi, kteří jsou ochotni druhým nezištně pomáhat, se nakonec najdou.

připravil Mikuláš Vymětal