Pokud chcete strašně moc pomoct, tak to nedělejte

Marie je třicátnice. Vyrostla v Evangelické církvi. Žije ve středních Čechách a pracuje v oblasti informačních technologií. Před několika lety prošla tranzicí a změnila jméno. Její celé jméno a další životní okolnosti s ohledem na citlivost těchto údajů neuvádíme.

Marie, zůstaneme jen u křestního jména. 

Ano, podle příjmení jsem snadno dohledatelná. Včetně toho, kde bydlím, co mi patří, kdo jsou moje děti a kde se pohybuji. Necítím se na to publikovat to všechno v tisku, který je veřejný. Ne že by mi tedy z církevního prostředí přišly výhrůžky smrtí, to přišlo odjinud. 

Výhrůžky smrtí? 

Ano, přišly, to přijde, vždycky se to stane. Ze strany veřejnosti. 

Jsi často svědkem násilí vůči trans lidem? 

S fyzickým násilím vůči sobě jsem se v posledních letech setkala v jednotkách případů. S fyzickým násilím obecně vůči trans lidem se setkávám řádově jednou týdně. S verbálním násilím osobně tak jednou za měsíc. Třeba na ulici. Stává se, že má někdo blbé poznámky. Špitání na mou adresu slýchám tak dvakrát týdně. Na druhou stranu jsem výrazná. Prezentuju se tak, že jsem vidět. Nejsem šedá myš. 

A v církvi ti taky někdo vyhrožuje?

I v církvi je dost lidí, kteří si dají tu práci mě dohledat a začnou mě obtěžovat na sítích. 

Jak konkrétně?

Spousta lidí mě například odmítá oslovovat správným jménem. Oslovují mě postaru. Je na to termín deadnaming, používání mrtvého, tedy už neexistujícího jména. V ČCE se mi to stalo opakovaně. Někteří jako by to neslyšeli. Používám velmi intenzivně tlačítko „blokovat“ na všech sociálních sítích. Podstatnou část lidí z ČCE jsem roky neviděla a virtuálně vyházela z přátel, včetně lidí, kteří mi dřív bývali docela blízcí. Coming outem přijdeš minimálně o 70 procent lidí. 

I v případě trans lidí se tedy používá ke zveřejnění těchto jejich životních změn termín coming out?

Ano, případně ještě sociální tranzice. Sociální proto, že nesouvisí primárně s tělem, ale s tím, jak se začneš prezentovat. 

Jak to bylo u tebe?

Představ si, že máš kouzelné tlačítko. Máš možnost ho zmáčknout, nebo nezmáčknout. Když ho zmáčkneš, tak usneš a další den se probudíš s identitou jiného genderu, s jiným tělem. To zmáčknutí se nedá vrátit. Pokud přemýšlíš, jestli ten čudlík zmáčknout, tak vlastně uvažuješ nad tím, jestli je tvůj současný gender správný. Jsou lidi, a já mezi ně patřím, kteří do toho čudlíku pomyslně rovnou praští. A pak raději ještě jednou. V životě řešíš, kdo jsi, co děláš, jak funguješ, jak se prezentuješ – a nedává ti to smysl. Někde chybí kusy. Máš pocit, že chceš vypadat jinak, že chceš dělat jiné věci, že tě společnost někam tlačí a že neumíš žít život, jaký bys chtěl umět žít. Leccos zkoušíš a pak někdo přijde a řekne: nejsi ty vlastně trans?

Nejsi ty vlastně trans?

To se ti stalo?

Přivedl mě k tomu jeden text na Facebooku. Ten říkal: možná to není jeden pól a druhý pól. Možná můžeš být něco mezi. Říkala jsem si: tohle je možná moje cesta. Trvalo mi rok v této fázi, než mi došlo, že ta cesta v mém případě vede až na konec. Že mužská identita pro mě nemá cenu. 

Kdy tohle u tebe nastalo?

Do nějakých pětadvaceti jsem nevěděla, že něco takového vůbec existuje. Znala jsem nanejvýš negativní poznámky na to, že někdo se nechal přeoperovat. Ale vlastně už když chodíš do školy, objevují se podněty. Větší nebo menší. Jsou lidi, kteří narazí už třeba ve třinácti na to, že to tělo, které jim roste, jim působí psychický diskomfort. Odtud pochází sebepoškozování ve velkém nebo sebevražedné myšlenky. Myslím, že minimálně deset procent těchto lidí nepřežije osmnáctý rok, někde na to jsou data. Když se zeptáš trans člověka, jestli někdy myslel na sebevraždu, a on řekne, že ne, tak jsi zřejmě psycholog, který na něj píše posudek, protože pokud chceš jakoukoli lékařskou pomoc s tranzicí, častý požadavek je být absolutně psychicky v pořádku.

Ty jsi myslela na sebevraždu?

Samozřejmě taky, ale vždycky to zůstalo jenom u myšlenek.

Jaký pro tebe byl začátek tranzice?

Já mám výhodu, že jsem vyhrála genetickou loterii. To znamená, že objem práce, který na svém těle potřebuji udělat, abych nevypadala evidentně mužně, je relativně malý. Spousta lidí to má daleko těžší, trvá, než jejich gender začnou lidé automaticky identifikovat správně. 

Najednou je ti o hodně líp

Takže to tlačítko jsi zmáčkla v dospělém věku v souběhu informací zevnitř, okolností, podnětů.

Ano. Tím si člověk na začátku projde a pak se to zlepšuje. Jeden ze základních indikátorů je, že ti je při tom všem složitém najednou o hodně líp. Stojí to ale spoustu práce, úsilí a komunikace, zvlášť pokud už jsi starší. Na začátku puberty uděláš sociální tranzici v rámci spolužáků, nejhůř třeba změníš školu. V sedmadvaceti je to výrazně jiný boj. Zaměstnání, spousty kamarádů. Ale za tu energii to stojí. 

Datuješ svou tranzici na nějaký konkrétní den?

Dokážu trefit měsíc. Našla jsem, kdo jsem. 

Co bylo dál?

Řekla jsem to postupně pěti lidem, o kterých jsem si byla dost jistá, že to projde. 

Jaké byly reakce?

Jedna taková nic moc, zbytek naprosto přijímající. Věděla jsem, že nějakou podporu mám, a tak jsem šla dál. Ale v jednu chvíli stejně zastavíš a přestaneš věřit všem. A pak si vybíráš, kterým budeš možná věřit. Změníš podpis v mailu, změníš jméno na Facebooku. Někteří si toho všimnou. A po několika letech zahodíš původní jméno. 

Ano, to mě tenkrát zaujalo, když jsem si toho na tvém profilu všimnul.

Člověk se velmi rychle naučí mluvit bez rodů. Vyměňuješ podměty, nahrazuješ shodné přívlastky neshodnými a podobně.

A dál? Změna fyzického těla?

Obecně to nemusí souviset. Někteří lidé neudělají fyzickou změnu nikdy nebo ji udělají jen částečně. A někteří tím začnou. Já jsem začala postupnými změnami v sebeprezentaci, až jsem chodila ven výhradně //en femme// (jako žena, pozn. redakce). Základ změny těla každopádně je, že musíš prohodit hormony. Bloknout produkci nebo absorpci testosteronu, estrogen musíš brát do konce života. Tablety, gel, injekce. 

Na operaci se neptejte. Nikdy.

Po nastartování tohoto procesu se děje co?

Záleží na dávce, nastavení, na genetice. Obecný princip je, že ti začnou růst prsa, zjemní se kůže. Někdy člověk postupně přijde o sexuální funkčnost. Říká se, že zhruba po roce až pěti dojdeš k tomu, že chceš operaci. Při ní se v určitých místech přeskládají tkáně. Dnes jsou operace úspěšné, samozřejmě musíš hlídat, kam jdeš. Pokud to aspoň trochu jde, je lepší si našetřit a podstoupit operaci v zahraničí. 

Máš s operací osobní zkušenost?

Bez komentáře. Je v pořádku, že ses zeptal pro účely rozhovoru. Jinak se ale na to nikdy neptáš. Ani na hormony. Pokud nejsi doktor. To je otázka stejné úrovně intimity, jako kdybych se tě zeptala na velikost tvého penisu. Takhle intimní to je a společnost si to neuvědomuje. Nikdy se trans člověka neptejte na operaci. 

Ty to budeš mít těžký, kluku

Tvůj rozchod s církví souvisí s tranzicí?

Dekonstrukce mojí víry začala dřív, než jsem začala řešit gender. Nedává mi smysl konzervativní verze křesťanství a čím víc to liberalizuju, tím víc zjišťuju, že církev nepotřebuju. Třeba nedělka: tam potkáš spoustu příběhů a morálních pravidel. Dívala jsem se na dostupné materiály k nedělce a nenašla jsem tam nic, co by byť v malém řešilo LGBT lidi. Třeba takový příběh Davida a Jónatana se stále vykládá, že ti dva byli čistě jen přátelé. I biblické příběhy jsou heteronormativní. 

To je ale dáno i historickým a sociálním kontextem. 

Neříkám, že i jejich interpretace se neposouvá. Na druhou stranu, když se podíváš na synodní usnesení, tak z mého pohledu to přímo té ohrožené skupině moc nepomůže. Mně je jedno, komu církev žehná, nebo nežehná. Já do toho kostela nevlezu, pokud bude hrozit riziko, že mi tam někdo bude vysvětlovat, jak žiju špatným životem.

Nějaká špatná zkušenost?

Potkala jsem se s jednou vzdálenou příbuznou v zahraničí. Protože mě znala postaru, psala jsem jí předem, že teď vypadám jinak a žiju v nové identitě. Tahle příbuzná mě dvě hodiny přesvědčovala o tom, že Bůh to chce jinak. Věnovala mi dvě transfobní publikace. A teď si vezmi, že se takový člověk může objevit ve tvém sboru. Nestojí mi za to chodit do prostředí, kde tohle hrozí. A jedna moje babička za mnou přišla na jednom pohřbu před dvěma lety, kde jsem byla už dávno a zcela evidentně v ženské roli, a řekla: „Ty to budeš mít těžký, kluku!“

Kde se tyhle reakce berou? Je v tom strach z nového, cizího, nepochopitelného?

Pokud ti někdo řekne, že být LGBT+ je ohavné, tak musí padnout z tvé strany protiotázka: co to znamená pro tebe? V čem tě ohrožuje, že někdo jiný je LGBT+? Odpověď bývá často rasistická, patriarchální nebo je to přiznání vlastního ohrožení. 

Jak se posouvá vztah společnosti k trans lidem?

Je to lepší než dřív. Jsou to takové vlny. Třeba před sto lety to bylo jen o trochu horší než teď. V Německu působil lékař Magnus Hirschfeld, zakladatel sexuologického ústavu, ten dělal průkopnicky první operace. Jenže ve třicátých letech mu institut stoupenci nacismu zplundrovali a vypálili. Ještě před Židy putovali do koncentráků queer lidé. Včetně těch, kdo jim pomáhali, jako třeba právě zaměstnanci tohoto institutu. Zákony proti queer lidem paradoxně zůstávaly v platnosti i po válce a podobně to měly jiné země. Leckde bylo ještě v devadesátých letech nelegální změnit pohlaví. České zákony bývaly relativně progresivní, ale od té doby se to nehnulo a v tuto chvíli jsme spíš na chvostu.

Netvařte se, že jsem nějaká divná

Co bys vzkázala čtenářům jako takové nejdůležitější, autentické poselství trans člověka vůči veřejnosti, možná v užším smyslu vůči církevní veřejnosti?

Pokud máte potřebu do někoho šťourat nebo přesvědčovat někoho, že žije špatně, protože je transgender, tak to nejmenší, co můžete udělat, je mlčet. Přestat se s takovým člověkem bavit. Pokud chcete být echt upřímní, tak řekněte tomu člověku, že to nedáváte a že preferujete ukončit kontakt. To je smutné, ale fér. Lepší je ale zeptat se. Pokud nevíte, řekněte si o radu. A pokud chcete hlavně strašně moc pomoct, tak to nedělejte. Já třeba nepotřebuju vlastně nic víc než oslovovat a označovat tím rodem a jménem, který používám. Nejlepší ale je aktivně vytvářet bezpečný prostor. Může za vámi přijít náhodné kostelové dítě a říct vám, že je trans? Budete to respektovat?

A co bys doporučila lidem, kteří přemýšlí nad tím, že by to tlačítko zmáčkli?

První věc: najdu člověka, kterému fakt věřím a řeknu mu to. Druhá věc, najdu člověka, který s tím má zkušenost, tedy nejlépe trans člověka. I když takového neznám osobně, najdu si nějakého veřejně známého, mně sympatického, a oslovím ho. Není špatně být trans. Je to jen o tom, že jsme se narodili v prostředí, kde trans není standard, člověk si na to musí přijít a často do toho i dozrát. Ale pokud přemýšlíte, že ten čudlík zmáčknete, tak to zkuste, nemá smysl se trápit. 

připravil Pavel Hanych
foto: generováno pomocí Bing Image Generator