Pohlédnout utrpení do očí

Náš sbor je od 1. listopadu 2021 uprázdněný a hledá nového kazatele. Máme proto volný farní byt a navíc dva pokoje pro hosty. Ale teď už vlastně prázdný není. Od vypuknutí války na Ukrajině přijímá uprchlíky ze Žitomiru. Jak se to stalo? Do letohradského sboru dochází už asi pět let Larissa a Serhej právě z tohoto města. On je vystudovaný strojní inženýr, ona učitelka hudby na akordeon. A kde pracují teď? U stavu na tři směny v místní textilní továrně. Spolu s nimi začaly chodit do sboru další dvě paní. Hned po vypuknutí války nás Larissa požádala, zda by sbor mohl přijmout rodinu její kmotřenky s dvěma malými dětmi. Souhlasili jsme. A pak přijely další dvě rodiny. Tento týden dvě maminky s dětmi. Na polsko-ukrajinskou hranici pro ně jel už dvakrát člen našeho sboru Aleš. Vždy deset hodin cesty tam a stejnou dobu zpět. Není přece možné je odmítnout v situaci, kdy je Žitomir těžce bombardován. Je zničena nemocnice, škola, jejich kostel…

Jak pomoc probíhá prakticky? Je velká výhoda, že tady už mají někoho z rodiny nebo přátele. Ti se s nimi dorozumějí, jedou s nimi na cizineckou policii. A na nás je pomoc praktická. Zajít s nimi k lékaři, vyzvednout léky, dovést děti a maminky do školy. Všemu šéfuje Lída, která shání postele, deky, povlečení a další potřebné. Posílá lidi ze sboru tam, kde jsou právě potřeba. Na faře, celkem v šesti místnostech, už bydlí dvacet dospělých a spousta dětí. Společně si vaří, děti si spolu hrají. Jedna nemocná paní se synkem bydlí po dobu izolace zvlášť, v rodině. Další dvě rodiny jsou připraveny přijmout uprchlíky, pokud bude opravdová nouze.

A jak to prožíváme my? Vznikla skupina bratří a sester, kteří jsou neustále ve styku a řeší operativně to, co je zrovna potřeba. Že jsme unaveni a občas nám „tečou“ nervy, je asi pochopitelné. Praktická pomoc nás ale spojuje i navzájem. Bezmoc a zoufalství, které cítíme při sledování zpráv o válce, nám pomáhá překonávat. A také prožíváme malé zázraky. Včera se porouchala pračka a po výzvě byla do dvou hodin nová. Lidé jsou opravdu ochotni pomáhat. Jsem vděčna, že se jako sbor nezabýváme jen sami sebou, ale že děláme to, k čemu nás vybízí náš Pán.

Naďa Běťáková

foto: e-cirkev.cz