Podzim na Ukrajině

Slavit s nimi bohoslužby Díkčinění, být spolu a hovořit na biblických hodinách i při návštěvách v rodinách. Povzbudit, předat pozdravy. A podporu, vyjádřenou modlitbou, slovy, objetím, penězi. 

Ve svém sboru ČCE v Novém Městě na Moravě jsem nabídl možnost předání finanční podpory potřebným, především těm, kdo trpí ruskou agresí. K tomu přibyla podpora od sboru ČCE v Krucemburku. Tak jsme mohli ve shromážděních v Pervomajsku, Bohemce a Veselinivce každému sboru předat 1000 euro. 

A také řádně přispět do bazaru, který bohemské ženy konaly na podporu svých milých bojujících na frontě. Jen z Bohemky nyní ve válce bojuje třicet dva mužů. V Bohemce jsme podpořili školu a zdravotní středisko. A na všech místech rodiny, které jsou na tom kvůli válce špatně. 

V létě tam panovala extrémní vedra, která zničila velkou část úrody, v hospodářství chybí ti, kdo jsou na frontě, před blížící se zimou je nedostatek uhlí. Dřevo je možné koupit, je však drahé.

Společně i každý jednotlivě jsme předávali vaše pozdravy i vaši podporu. Opakovaně jsme připomínali, že se za ně v našich sborech modlíme. 

Cestou jsme viděli mnoho hřbitovů s hroby padlých vojáků. A také galerie padlých ve větších městech, na náměstích, v parcích, podél cest. Stovky, stovky, stovky tváří. A pořád další a další. Fotografie je z města Gaisin. Od mých předchozích návštěv – jaro a podzim 2024 – přibylo smutku a únavy. Jak a kdy to skončí? Jak žít dál? 

Mluvili jsme s paní, která má dva vnuky v Rusku. A dva vnuky na Ukrajině. Všichni čtyři jsou ve válce. Ani se nechce myslet na to, co by se mohlo stát.

Mluvili jsme s ženami, jejichž manželé jsou na frontě již čtvrtým rokem. 
Mluvili jsme s chlapcem, který už ve válce více než dva roky byl. Teď je doma a čeká, kdy ho zavolají znovu. 

Byli jsme během poplachu s dětmi a učitelkami ze školy v krytu. Poplach je vyhlášen, když letí rakety a drony, a vy nevíte, kolik se jich podaří ve vzduchu zlikvidovat a kolik najde svůj cíl. 

Poplach nás dostihl i v Pervomajsku na náměstí. Život se zpomalil a po pár vteřinách pokračoval dál. Přichází to několikrát za den, několikrát za noc, už čtvrtý rok. Je možné na to reagovat jinak než formou jakési otupělostí? 

Potkávali jsme pomníky a památníky na místech masových hrobů tisíců a tisíců popravených z doby leninsko-stalinské krutovlády, z doby řízeného hladomoru i z doby fašistické krutovlády. A nyní tohle, v jednadvacátém století. Co vše ta země už prožila. 

Cestou domů jsme se několik dnů před 28. říjnem zastavili u památníku bitvy u Zborova. I naše dějiny se tam tvořily. A další jména, další mrtví. A další naděje vytesaná do žuly, že tohle už nikdy, že tohle bylo proto, aby všechny slovanské národy žily v míru…

Poslední noc v krásném Lvově jsem spal špatně. Naštěstí byla krátká, odjížděli jsme v pět ráno. Hranice, sedm hodin čekání na vstup do schengenského prostoru. A pak Polsko, Česká republika. Všude tam svoboda. Křehká. 

To, co do nás v těch dnech proudilo slovem, zrakem, srdcem, citem, se ve mně ustavilo na poznání: Agresor je vinen smrtí nevinných, smutkem opuštěných, znásilněných, žalem dětí odvlečených od svých rodičů, rozbitými městy. Oběť není vinna tím, že je na ní pácháno zlo.

Daniel Ženatý, emeritní synodní senior
foto: archiv autora