Podoby eucharistické pohostinnosti

Díky rostoucím ekumenickým kontaktům začali intenzivněji vnímat bolest, že nemohou společenství kolem stolu Páně sdílet. Téma společného slavení, nepřesně nazývané interkomunio, bylo předmětem studia v rámci hnutí pro víru a řád (Faith and Order), které bylo založeno v roce 1920 s tím, že ekumenické snahy budou stát na mělkých základech, pokud nebude pozornost věnována shodám a rozdílům v nauce církví.

S určitým zjednodušením je možné konstatovat, že se v diskusích střetávaly dva protichůdné postoje. Jeden postoj, s ohledem na chápání církve a svátostí, zastával názor, že slavení večeře Páně je spojeno s plným církevním společenstvím a je jeho viditelným vyjádřením. Její slavení v konkrétním společenství je znamení existující jednoty ve víře, modlitbě a společném životě. Druhý postoj věřil, že slavení večeře Páně je nejen znamení jednoty, ale také Bohem darovaný nástroj, kterým je milost jednoty zprostředkována. Společné slavení těmi, kdo jsou odhodláni hledat a podporovat jednotu, je proto správným a vděčným využitím prostředků, které Bůh lidem poskytl. Oba postoje byly v rámci ekumenických diskusí považovány za odůvodněné, v diskusích se hledala cesta, jak je možné je v církvích chápat a praktikovat.

Jedním z výsledků jednání světových konferencí hnutí pro víru a řád v Edinburghu (1937), v Lundu (1952) a v Lovani (1971) o otázce společného slavení bylo konstatování, že celou škálu přístupů jednotlivých církví není možné vyjádřit jedním slovem (interkomunio), ale je potřeba několika kategorií, pro které byla doporučena jednotná terminologie.

Pomyslným nejnižším stupněm při slavení večeře Páně byl souhlas s účastí křesťanů z jiných církví, dnes nejčastěji označovaný jako eucharistická pohostinnost, který se ještě rozlišuje na tři kategorie: eucharistická pohostinnost omezená, všeobecná a vzájemná.

Přijímání v nouzi. Omezená pohostinnost

Omezená eucharistická pohostinnost znamená, že účast členů z jiných křesťanských církví na večeři Páně je možná jen v určitých výjimečných případech, odůvodněných pastoračně nebo situací nouze. Příkladem tohoto přístupu je praxe římskokatolické církve, která v určitých výjimečných případech umožňuje přijímání eucharistie nekatolických křesťanů při katolických bohoslužbách (nazývaných mše svatá). Tato praxe je odůvodněna přesvědčením, že slavení eucharistie resp. spoluúčast při bohoslužbách (communicatio in sacris) je nejenom vyjádřením jednoty církve, ale také účastí na prostředcích milosti. Už dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu z roku 1964 konstatoval, že na základě těchto dvou skutečností platí dvě zásady: S ohledem na dosud neexistující jednotu je spoluúčast při bohoslužbách většinou zakázána, naopak s ohledem na snahu o získání milosti je v některých případech doporučena.

Obecné podmínky stanovil kodex kanonického práva z roku 1983 (kán. 844) a ekumenický direktář z roku 1993, pro situaci v České republice je mírně upravila Česká biskupská konference směrnicí s názvem „Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví“ z roku 2002. Obecným předpokladem k účasti na eucharistii je vážná a naléhavá duchovní potřeba členů jiných křesťanských církví a splnění čtyř podmínek: 1) dotyčný se nemůže účastnit slavení ve své církvi; 2) sám o účast požádá; 3) ohledně svátosti projeví základní znalost katolické víry (ta je shrnuta do formulace: „že se nám ukřižovaný a oslavený Pán Ježíš Kristus, v eucharistii skutečně přítomný, dává jako dárce a dar pod způsobami chleba a vína, a tak buduje svoji církev“); 4) je řádně připraven (tj. nenachází se ve stavu těžkého hříchu).

Vstřícnější přístup?

V praxi je však možné setkat se v římskokatolické církví i se vstřícnějším přístupem a v současnosti probíhá o velkorysejším přístupu poměrně intenzivní diskuse. Tuto diskusi podpořil papež František během návštěvy luterského sboru v Římě v listopadu 2015, když v odpovědi na dotaz manželky katolíka ze smíšeného manželství odpověděl: „Ptám se, je-li společná večeře Páně cílem pouti, anebo viatikem na cestu.“ S odkazem na společný křest zakončil výzvou: „Mluvte s Pánem a jděte dál.“ Na základě této výzvy např. německá biskupská konference vydala v roce 2018 doporučení, aby rozšířeným výkladem stavu duchovní potřeby a nouze umožnila i nekatolickým křesťanům, žijícím ve smíšených manželstvích s katolíky, přijímat eucharistii při katolických bohoslužbách. Celá řada katolických teologů už delší dobu požaduje, aby s ohledem na dosažený pokrok v ekumenických rozhovorech byla praxe eucharistické pohostinnosti výrazně rozšířena.

Pijte z něho všichni. Všeobecná pohostinnost

Všeobecnou eucharistickou pohostinnost, tj. všeobecné pozvání pro členy jiných církví, praktikuje většina protestantských církví. Na základě přesvědčení, že ve svátosti večeře Páně je Kristus hostitelem i darem, tj. přijímá k sobě hříšné lidi a ve sdíleném chlebu a víně se jim sám podává, Českobratrská církev evangelická vyjadřuje všeobecné pozvání ke stolu Páně v Řádu sborového života (čl. 1, odst. 13) slovy: „K večeři Páně jsou zváni pokřtění, kteří přijímají evangelium Kristovo. Toto pozvání se vztahuje i na pokřtěné členy jiných křesťanských církví.“

Také Církev bratrská se hlásí k všeobecné eucharistické pohostinnosti a s důrazem na kázeň, typickým pro reformovanou tradici, žádá vlastní členy i hosty, aby před každým slavením této svátosti dali do pořádku svůj vztah s Bohem i s lidmi. Praktická doporučení vydal teologický odbor Rady Církve bratrské v roce 1984 s názvem „Současné otázky účasti na svaté večeři Páně“. V něm se pro případy, když se jedná o účast členů jiných církví při slavení večeře Páně ve sborech, doporučuje otevřenost. Vhodné je, když host oznámí svůj úmysl účastnit se večeře Páně a s kazatelem či staršími se domluví ohledně své účasti předem. Odpovědnost za duchovní stav těchto hostů je ponechán na nich samotných. Výslovně se konstatuje, že odlišná chápání přítomnosti Kristovy při večeři Páně by neměla rozdělovat, neboť tato skutečnost vždy zůstává určitým tajemstvím. Pouze je uvedeno, že je třeba se bránit pověrečným a magickým představám.

Bratrská dohoda. Vzájemná pohostinnost

O vzájemné eucharistické pohostinnosti se mluví v případech, kdy se dvě nebo více církví dohodnou, že své členy budou k účasti na svém slavení vzájemně zvát. Klasickým příkladem takové dohody je Bonnská dohoda mezi starokatolíky a anglikány z roku 1931, ve které je deklarován souhlas s přístupem členů druhého společenství k účasti na svátostech, aniž by bylo vyžadováno převzetí všech stanovisek v oblasti nauky, zbožnosti nebo liturgické praxe.

Kromě eucharistické pohostinnosti existují i další stupně vyjádření společného slavení, které už budou uvedeny jen stručně. Patří sem jednak společné slavení duchovních z více církví, tzv. koncelebrace, a jednak tzv. intercelebrace, když církev umožní duchovnímu z jiné církve, aby samostatně vysluhoval večeři Páně v té pro něho jiné církvi. Oba případy jsou v českém prostředí teoreticky možné v rámci plného společenství kazatelny a stolu Páně, vyjádřeného v Dohodě mezi církvemi Leuenberského společenství o vzájemném zastupování v diaspoře z roku 2000.

Martin Vaňáč, ETF, mezititulky redakční

foto: pexels.com, Člověk a víra