Pod Rozsíčkou mezi lesy…

Úrovní komfortu se Blažkov blíží spíš skautským táborům než rekreačním kempům. Splachovací záchod tu nenajdete, místo nich jsou tu staré dobré kadibudky. Vaří se na starém sporáku na dřevo a teplá voda není samozřejmostí. Jedinou zděnou stavbou v tábořišti je budova kuchyně. Na ni navazuje jednoduchá dřevěná jídelna se zastřešeným zápražím. Spí se v chatkách s palandami. Nejstarší z nich je „heraklitka“ z r. 1952. A přesto sem děti i mládež jezdí s nadšením. I ty z většího města tu v zabláceném oblečení běhají po lese, hrají volejbal nebo dodnes nadšeně zpívají ze staré Nové písně. 

Na počátku bylo Slovo

Délku historie blažkovského letního střediska prozrazuje letopočet 1956 na fasádě budovy kuchyně. Ovšem jeho kořeny musíme hledat ještě o 10 let dříve a o 30 km vzdušnou čarou západněji. Právě tam, na louce u řeky Sázavy, v r. 1946 vzniklo Středisko biblických kursů „Sázava“. 
Podrobnosti o historii obou tábořišť se dnes můžeme dozvědět i díky synovi jednoho ze zakladatelů, Janu Vondrovi mladšímu, který z podkladů z pozůstalosti po otci a ze vzpomínek účastníků uspořádal dvě knihy (//Sázavský deník//, 2009 a //Blažkovský deník//, 2019). Tam lze najít spoustu dalších souvislostí, které se do tohoto článku nevejdou.

I když jako vedoucí kurzů na otce (i maminku) bratr Vondra nenavázal, obě místa se mu vryla hluboko pod kůži. Na Sázavu i na Blažkov totiž jezdil právě s otcem a dalšími členy rodiny od útlého věku. „Řádně jsem začal jezdit každý rok po konfirmaci v r. 1959 a jezdil jsem až do r. 1962. Potom už jsem byl na vysoké škole v Plzni a začal jsem jezdit na lesní brigády, např. v Adamově [v Jeseníkách],“ vzpomíná. 

Příběh „Sázavy“ se začal psát už před válkou. Iniciovali ji mladí z (tehdy jediného) brněnského sboru, kteří se chtěli hlouběji a soustavněji ponořit do studia Bible. „Když jednou za války putovalo několik členů brněnského Sdružení mládeže Českomoravskou vysočinou a utábořilo se nedaleko Sázavy, řekli si, jak by bylo krásné, kdyby větší počet členů našeho sboru mohl tak zde trávit svou dovolenou v klidu a soustředění uprostřed krásné přírody, v bratrské družnosti, v rozjímání Písma svatého,“ uvádí výroční zpráva tábora za r. 1946 a 1947. 

K zájmu brněnské mládeže o studium Bible bezesporu přispěl i vliv některých tehdejších kazatelů, kteří svým výkladem dokázali své posluchače oslovit a strhnout, jako např. profesor teologie Slavomil C. Daněk či pozdější synodní senior Viktor Hájek, který v letech 1929–1950 působil právě v Brně.

Vhodný čas pro realizaci myšlenky biblických kurzů pro mládež přišel až po r. 1945. Ujali se jí samotní mládežníci v čele s Jiřím (Ilko) Staňkem, Oldřichem Keřkovským, Vlastimilem Burešem či Janem Vondrou starším.
Program kurzů tvořil původně především teologický obsah. Na tábor jezdili faráři z celé církve, kteří mladým evangelíkům přednášeli na nejrůznější témata. 

Druhý programový pilíř tvořil přirozeně pohyb. Napomohl tomu i fakt, že „generálním ředitelem“, jak jej s nadsázkou táborníci titulovali, byl učitel tělocviku Jan Vondra starší. Každé ráno tak začínalo budíčkem a následnou rozcvičkou. Ne všichni se však po ránu cítili na sportování naladěni, a tak si hledali způsoby, jak se rozcvičce vyhnout. Po svém to řešili bratři Kabíčkové, kteří byli dvojčata – a tak se ranního cvičení vždy účastnil jen jeden. Cvičitele Vondru, který je od sebe neuměl rozeznat, tím patřičně zlobili. 

I když biblické kurzy iniciovala mládež z brněnského sboru, byly otevřeny zájemcům z celé církve. A ti sem také jezdili ze všech možných směrů – od Prahy, Ostravy i Bratislavy. S výběrem přednášejících farářů prý dokonce pomáhala synodní rada (resp. ústřední kancelář), protože měla o jejich působení lepší přehled.

Přes to vlak nejede

Jednou z výrazných součástí koloritu sázavských kurzů byla železniční trať, která tábořiště obepínala z jižní strany. Dnes již zaniklá trasa propojovala Havlíčkův Brod se Žďárem nad Sázavou (a Brnem). Vlakové spojení z Brna bylo sice přímé, i přesto cesta zabrala tři a půl hodiny. Vedení trati přímo kolem tábora bylo samozřejmě velmi příhodné. Nic na tom neměnil ani fakt, že vlak tu nestavěl. Mládežníci si totiž našli způsob, jak se s touto okolností popasovat. Většina účastníků mířící do tábora od Brna vystoupila ve stanici Sázava, odkud to bylo asi 3 kilometry pěšky. Ve vlaku zůstalo jen pár silných jedinců, kteří pokračovali v jízdě až do příští stanice Nížkov – společně se všemi zavazadly původního osazenstva. Při průjezdu tábořištěm je házeli z oken vlaku na „dopadovou plochu“, kde si je táborníci převzali. 

Paradoxně právě trať se stala samotnému táboru osudnou. V úseku mezi Přibyslaví a Žďárem nad Sázavou do velké míry kopírovala meandrovitý tok řeky. V 50. letech proto proběhla výstavba nové – přímější – trati. Tu původní převzala do užívání armáda, která tu prováděla cvičení – a to i přímo v táboře, kde zrovna běžel kurz. 

Armádě záhy začal tábor překážet, a tak v r. 1954 sboru přišel příkaz, že musí tábořiště vyklidit. Na stěhování i hledání náhrady zbýval necelý rok. Naopak prý ze strany armády přišlo poměrně štědré finanční vyrovnání, díky němuž bylo možné stěhování logisticky zajistit, ale také z poskytnutých peněz mohla být na novém místě postavena zděná budova kuchyně.    

Jak to bylo s Blažkovem

Po takovém místě, jako byla Sázava, se odpovídající náhrada hledala těžko. V hledáčku se nejprve ocitl pozemek nedaleko Sazomína. Místní ale na poslední chvíli svoji nabídku odřekli, čímž pro iniciátory mládežnických kurzů nastala kritická situace. Organizátoři se tehdy obrátili o radu na tehdejšího horáckého seniora (a budoucího seniora synodního) Václava Kejře, jestli by neměl tip na odpovídající pozemek s blízkostí evangelického kostela. Kejř jim tehdy doporučil okolí Blažkova. Organizátoři kurzů si oblast prošli a objevili plácek u lesa, který se jim zalíbil. Vydali se proto do nedaleké Dolní Rozsíčky a u prvního statku se zeptali, komu pozemek patří. Měli štěstí, že statkář, který jim otevřel, byl nejen majitelem pozemku, ale také člen významné evangelické rodiny Žilků (z téhož stavení pocházel i teolog a dlouholetý děkan pražské teologické fakulty Ferdinand Žilka). To ale mladí muži nevěděli. Na otázku „na co to chcete?“ proto jen nejistě odpověděli, že by zde rádi postavili evangelický tábor. Statkář Adolf Žilka se zamyslel a odpověděl: „Když je to tak, jak říkáte, tak na to vám já to dám zadarmo.“ A bylo vyřízeno. 

Stěhování tábora probíhalo od léta 1955, kdy se začalo s demontáží jednotlivých objektů. Na Blažkov byla převezena a znovu smontována heraklitka a jídelna, jejíž jádro je dosud stejné jako před 80 lety. Se stavbou se pokračovalo i během letních kurzů, které byly do velké míry pracovní. Budova s kuchyní byla postavena až v následujícím roce. Také chatky vznikaly postupně. Zpočátku si táborníci museli vystačit s vojenskými stany s kruhovým půdorysem, které sbor získal od UNRRA.

Tábor v době nesvobody

Od roku 1956 fungoval tábor na novém místě jako Letní středisko „Blažkov“. Název měl své opodstatnění. „V 50. letech se znárodňovalo leccos, včetně táborů. Otec měl obavu, aby to nepotkalo i je. Prosazoval, aby se místo slova „tábor“ používalo „středisko“, aby si to pánové nahoře nespletli a nechtěli to taky. Ale tábořiště bylo naštěstí moc primitivní na to, aby se tam rekreovali,“ vysvětluje Jan Vondra ml. dobové souvislosti. 

Tábor sice komunisté nakonec neznárodnili, ale do jeho provozu zasáhli. V letech 1973–1989 se na Blažkově směly konat pouze rekreační pobyty pro rodiny a členy sborů. Kurzy pro mládež byly až do revoluce zakázány. Nové možnosti se evangelíkům naskytly po r. 1990, kdy se pobyty pro děti a mládež obnovily. V konturách ustálených v 90. letech tábor běží v podstatě dodnes.

Zpočátku na Sázavu i na Blažkov jezdívali převážně členové brněnských sborů. Postupně sem začali na rekreaci jezdit i jiné farní sbory, například Nosislav, Klobouky u Brna, Proseč, ale třeba i Trutnov a mnoho dalších.

Ať je teplo nebo zima

Středisko dodnes patří brněnským evangelíkům – oficiálně sboru Brno I. Pečuje o něj kuratorium složené rovnoměrně ze členů Prvního a Druhého brněnského sboru. 

Tábořiště je hojně využívané, v období od jara do podzimu se tu dveře netrhnou – v těsném zákrytu se tu střídají rodinné pobyty, dětské tábory i setkání mládeže. V roce 2009 se podařilo obnovit i„sázavskou“ tradici biblických kurzů pro mládež – pod názvem LeSeM (Letní setkání mládeže). Iniciovali je farář Michael „Miki“ Erdinger a člen sboru Brno-Židenice Ladislav Chladil ml., oba „odchovanci“ blažkovských táborů. Hlavní sezónu uzavírá pobyt pro seniory počátkem září.

Blažkov ale nespí ani mimo ni. Během roku se tu konají adaptační kurzy brněnských evangelických škol, bývají tu setkání mládeže Brněnského seniorátu (tzv. školka mládeže), jezdí sem sborové zájezdy, skauti, a někdy je tu dokonce i svatba. 

Místo se mění, síla zážitků zůstává

V průběhu let se tvář tábořiště nevyhnutelně změnila. Hluboké lesy ustoupily těžařům, takže okolí tábora momentálně vévodí všudypřítomné oplocenky. Ve spodní části areálu přibyl dřevěný altán, budova jídelny prošla v r. 2014 rozsáhlou rekonstrukcí. Na stejném místě nestojí ani kadibudky – ty byly přemístěny v r. 2011. Původně stály hlouběji v lese, což obyčejné užití toalety – hlavně za tmy – povyšovalo na adrenalinový zážitek. 

Za 70 let fungování se na Blažkově vystřídaly už tisíce dětí, mladých i starších táborníků. A je to nekončící proud. Čím to, že je Blažkov i dnes tak oblíbený? „Lidé se rádi vrací na místo, kde zažívají mnoho hezkého – od bezva vedoucích, přes kolektiv, kde se cítí přijímaní, ať již jsou jacíkoliv, až po zážitky z přírody. Blažkov asi není úplně pro každého, ale kdo na něm zažije hezký čas, rád se vrací. Tábory mají vysokou úroveň a vedoucí se dětem opravdu věnují,“ říká Miki Erdinger. 

Podobnou zkušenost má i o generaci starší Jan Vondra. „Poznal jsem tam spoustu dobrých lidí, kterých si vážím dodnes. Obohatili mě i tím, co žili a vyjadřovali. Ať už to byl bratr farář Heryán, Kája Trusina, bratři Kabíčkové a spousta dalších,“ vypočítává. 

„Blažkov není jen místo. Blažkov je bytí s lidmi. Patří k němu i takové maličkosti, které se těžko vysvětlují někomu, kdo tam nikdy nebyl. Večery za jídelnou. Zpívání. Večerní nástup na náměstíčku. Koupání po okolí. Každoroční obavy, jestli jsme si to už definitivně nerozházeli s mlynářem. Nekonečné rozhovory. Tajné i netajné návštěvy kuchyně. Vodní bitvy. Sušení nádobí na kamnech,“ doplňuje Iva Květonová, farářka sboru Brno I, která na Blažkov každoročně jezdí.

O společenství dobrých lidí tu zkrátka jde především. Platilo to i na Sázavě. Snad i proto se sem lidé stále rádi vracejí. Svědčí o tom i vžitá formule, kterou se účastníci jednotlivých pobytů loučí: „Pod Rozsíčkou mezi lesy za rok ruce podáme si!“

Adéla Rozbořilová
foto: repro Sázavský deník (s. 109) – s laskavým svolením autora, Ben Skála, ARo