(ČB 6/2023) Zažili jsme to během covidu. Do společných shromáždění se chodit nemohlo. Vysílalo se online v neděli i přes týden, rozesílaly se přípravy k domácím pobožnostem emailem nebo se házely do schránek obálky s texty. Vlastní „praktikování zbožnosti“ bylo na jednotlivcích, rodinách, domácnostech. Pokládali jsme to za nouzi. Byla to opravdu jen náhrada, provizorium? Nebo nás ona mimořádná situace postavila před něco, co by vlastně tak mimořádné být nemělo?
Jsem velmi rád, že ze světové pandemie se stala jen „normální“ nemoc a že mj. do kostela se opět normálně chodí. Je ale snad příliš troufalé povědět, že nouze covidu nám byla k něčemu i dobrá? Například nyní všichni opět víme, že o osobní zbožnost se nepečuje pouze v kostele a nemá to na starosti pouze farář. Starat se o osobní víru může každý jednotlivec. Tedy služ. Jen do toho.
V první řadě ve zbožnosti pečuj sám o sebe. Jsem přesvědčen, že jen ten může o zbožnosti vůbec mluvit, kdo má sám u sebe jasně srovnány před Pánem Bohem vlastní priority. A to není jednou popsaný stav, ale trvalá práce, každodenní zápas. Vnímám Boha? Naslouchám mu? Dávám mu prostor? Jsem přesvědčen, že je to vše i v kázni, cviku, pravidelnosti, abych pak byl připraven i na mimořádnost a situace v životě nenadálé.
Málokdo z nás ale žije pouze sám. Máme kolem sebe své nejbližší, např. rodinu. Můj režim zbožnosti může být zaměřen také vůči nim. Rodiče, prarodiče, děti, vnoučata, partneři navzájem i „všichni pod jednou střechou“, pro mě je to první díl odpovědnosti i první krok misijního poslání. Zároveň dobře vím, jak vzácné je, když je to možné. Blahopřeji všem, kdo do své zbožnosti mohou i své nejbližší zahrnout.
Pěstovat domácí zbožnost lze i ve skupinách nepříbuzenských. Vrstevníci nebo přátelé, lidé podobných zájmů či povinností anebo „jen“ osoby stejně hledající se vzájemně najdou, sejdou i ujdou před Bohem kus společné cesty. Díky za to.
Jednotlivce povzbuzuji, domácí shromáždění vítám, skupinky podporuji, všem žehnám a vybízím: Takto povzbuzeni, posíleni a požehnáni pojďte do společných nedělních shromáždění! Mnozí vyprahlejší, osamocenější, unavenější budou mou zbožností obohaceni! Aj, jak jsou milí příbytkové tvoji, Hospodine zástupů! Jsem přesvědčen, že praktikování domácí zbožnosti má vést k obohacení nejen jednotlivců, ale celé církve, společně shromážděné v den Páně.
Zatím jsem uvažoval, kdo a s kým. Ale je třeba povědět také „jak“? Jak cvičit doma osobní zbožnost?
Pro počátek nabízím něco velmi nesnadného: ticho! Myslím na prostou negaci, zastínění, zapření co možná největšího dílu svého vlastního osobního já. Učiňme pokus všechno na chvíli nechat být, prostě mlčet, vzdát se názorů i nároků, přestat honit čas, nemít na chvilku strach, že nestíhám, prostě se odevzdat Pánu Bohu. Teď jen on a já. Možná vás trochu zklamu, ale opravdu vůbec nemyslím na hodiny a hodiny kontemplací nebo na mimořádné schopnosti a možnosti, jak se na dny a týdny vzdálit každodennímu životu. Až tak daleko nepomýšlím. Chci jen najít časový prostor, do něhož k sobě kromě Pána Boha nikoho a nic nepustím. Jistě je to trochu snadnější v soukromí, ale je možné takové ticho najít i uprostřed dne, v práci, v jídelně, mezi ostatními, byť jen na chviličku. Ztišení před Bohem otvírá prostor pro další praxi zbožnosti, modlitbu.
Že ještě nevím jak, neumím, stydím se, váhám se pomodlit? Tak pověz tu krátkou naučenou v dětství. Před jídlem, před spaním, po probuzení… Nebo si nalistuj a přečti – v nějaké modlitební knížce nebo v některém z křesťanských zpěvníků, ať už na papíře, nebo na webu. Slova přejatých modliteb, chce se mi povědět: Zejména těch historií prověřených, jsou výbornou pomocí, jak vstoupit na linku rozhovoru s Bohem.
Zmínil jsem zpěvník. To je moc důležitá pomůcka v pěstování osobní, domácí zbožnosti. Jsem dokonce přesvědčen, že zbožnost jednotlivců i celých církví vzniká spíše než podle vyslovených kázání podle užívaných písní! Dobrá, pravdivá, srozumitelná, zapamatovatelná písnička je v tomto směru výkonnější než biblický text. Melodie a rytmus pomáhají paměti. Více žalmů znáte v písních než odříkaných. Děti a mládež biblické příběhy necitují, ale zpívají. A těch modliteb kolik je ve zpěvníku! Dlouhých, v mnoha verších, i těch v jedné větě. Právě písnička je pro osobní, skupinovou i sborovou zbožnost asi nejlepší spolupracovník.
Až nyní nabízím Bibli (jistě je možné listovat kdykoliv, třeba hned od začátku mého osobního „ztišení“). Já vám ji nabízím nyní, po modlitbě a po písničce. Bible má velmi hutné slovo. Je to prostě „těžká váha“ osobní zbožnosti. Proč jsem tak opatrný? Proč nedávám hned každému jednotlivci Bibli do ruky? Její obsah, evangelium o lásce, milosti a odpuštění se totiž musí zvěstovat! A zvěst se musí předávat od úst k uším a z uší do srdce. Víra vzniká ze slyšení. Proto křesťana táhne do shromáždění, proto sám Ježíš řekne, že je tam, kde se alespoň dva nebo tři shromáždí. To vše proto, aby bylo možno lásku zvěstovat a navzájem praktikovat odpuštění. Aby nevzniklo nedorozumění: Jistě je možné a užitečné číst Bibli soukromě, ale na víru a zbožnost nebuďte – pokud jen trochu možno – sami! „Pokoj tobě“ totiž nikdo neřekne sám sobě.
S Biblí a nad Biblí tedy hovořme, ptejme se, opakujme si, znovu a znovu otvírejme stejná místa, (nehledejme jen mimořádné biblické „špeky“), ujišťujme se vzájemně ve zvěsti, a tedy i ve víře, buďme upřímně zvídaví a stejně i opravdu pokorní. A v tichu, modlitbě i písničce dávejme prostor Duchu svatému.
Teď, po čtení z Bible, je na řadě při našich domácích pobožnostech naše osobní modlitba. Spíše ne ta naučená, rýmovaná, někým moudrým sestavená. Teď je na řadě už ta moje, osobní, neúplná, koktavá, docela neformální, vlastně nepublikovatelná… To jen Otec nebeský dobře ví, co jsem měl na mysli.
Jsem přesvědčen vlastní zkušeností i nabytou praxí, že k osobní zbožnosti patří také osobní praktická příprava na nedělní shromáždění. Půjdu-li do shromáždění podruhé, už se mohu připravit. Chci tam, těším se tam, proto se připravím. A všechna příprava má cenu, dělám-li ji ochotně a dobrovolně: Vezmu si čisté tričko (můj tatínek v sobotu večer čistil celé rodině boty, ale to už je dávno, uznávám) a vyrazím tak, abych přišel včas. Vždyť už vstupní slovo bohoslužeb má pro mě význam. Mám-li svůj zpěvník, Bibli, vezmu si je s sebou. Co když bude v kostele víc lidí než zpěvníků? Chci-li dát do sbírky, nachystám si obnos. Pak při ohláškách zjistím, že chci dát víc, tak to napravím další neděli. Jak čas běží, jsem ochoten se připravit důsledněji: Zeptám se ve sboru, nepotřebuje-li někdo doprovod nebo pomoc s dopravou. Upeču bábovku k čaji, jako to dělají ostatní. Napíšu se do seznamu na úklid kostela. Po domluvě přinesu kytku na stůl Páně. Bez domluvy se pak překvapivě objevím na biblické hodině a zkoušce pěveckého sboru. Doptám se na někoho, kdo chodí jako dobrovolník do Diakonie a připojím se k němu. A…
A… „zbožnost doma“ se postupně promění ve zbožnost osobní uprostřed církve a společnosti. Chcete na závěr těchto úvah jednoduchý recept na (mé) vlastní chování, mluvení i pomýšlení? Podle čeho svá rozhodnutí hodnotit? Jaké je tedy poslední měřítko, nejvyšší norma osobní zbožnosti? Rada našich babiček říkala: Vždy pomysli, co by na to řekl Pán Ježíš! Uf, úleva. „Má Pán Ježíš, má mě rád, dí to Písmo nastokrát.“
Ondřej Titěra
foto: Ben Skála, Jiří Hofman