Písňový poklad, tradice a inovace

Zpěvník se nestal samozřejmou autoritou. A v českobratrském kontextu to vlastně ani není překvapivé. ČCE není církví, která by jednotu stavěla na uniformitě. Zpěv není neškodnou dekorací liturgie, ale jedním ze způsobů, jak se sbor stává slyšitelným tělem Kristovým. Právě proto se ke zpěvníku vztahujeme osobně. Navíc: jak bytostně patří kvalitní hudba a písňová tvorba k naší církvi od nepaměti, tak citlivě vnímáme změny, posuny, inovace v rámci naší hudební a liturgické tradice, na niž jsme snad právem hrdí.

Paměť víry 

Zpěv víc než co jiného v sobě nese a otevírá paměť víry. Paměť konkrétních sborů, rodin, generací. To, co zpíváme, je často spojeno s příběhem víry jednotlivců i společenství. Není tedy divu, že nový zpěvník vyvolává otázky, emoce a nesouhlas. Ne všem se líbí. Někomu chybí píseň, která ho provázela celý život, jiný se těžko smiřuje s tím, že se do zpěvníku dostalo něco, co mu zní cize. Tyto reakce nejsou chybou zpěvníku ani jeho uživatelů. Jsou důkazem toho, že zpěvník nevnímáme jako technickou pomůcku, nýbrž jako něco, co se dotýká samotného jádra života víry.

Právě tady se podle mě zřetelně ukazuje napětí mezi tradicí a inovací. Tradice není vitrína ani muzeum. Je to pohyb, který v sobě nese kontinuitu i proměnu. Inovace zase není popřením minulosti, ale pokusem ji přeložit, převést do dnešního jazyka – hudebního, teologického, kulturního, společenského. Nový zpěvník tuto tenzi nevyřešil. On ji otevřel a zpřítomnil. A tím možná splnil víc, než kdyby byl všemi bez výhrad přijat.

Učebnice liturgické tolerance

S odstupem několika let si troufnu říct i to, co se ve vzrušených debatách někdy ztrácí: nový zpěvník je poctivě odvedená práce. Teologicky promyšlená, liturgicky ukotvená, hudebně široká. Vznikala v dlouhém procesu společného rozlišování, v debatách, sporech i slepých uličkách. Ne bez chyb, ne bez omylů, ale s vědomím odpovědnosti vůči církvi i vůči Bohu, k jehož slávě chceme zpívat a hudbu provozovat. Tento rozměr patří k jeho hodnocení stejně jako osobní sympatie či nesouhlas.

Proč musíme tak často obracet stránky tam a zpět i u jedné písně?

Ano, je to nešikovné a je to chyba. Jak vznikla? V časovém tlaku na dokončení zpěvníku jsme zvolili předem pevně dané pořadí písní v kapitolách podle určeného klíče (v zásadě chronologicky). Protože paralelně probíhala i sazba varhanního chorálníku, grafik už nemohl písně v rámci kapitoly „zamíchat“ tak, aby účelněji využil prázdný prostor a abychom tím zabránili nepohodlnému a nadbytečnému obracení stránek tam a zpět. Přidání volného místa též nebylo řešením: v konečném součtu by to znamenalo cca 60 stránek zpěvníku navíc, což jsme s ohledem na rozsah i náklady už také nemohli akceptovat. 

Možná jsme si od zpěvníku slibovali příliš. Že sjednotí, přinese výhradně pozitivní pestrost, nabídne jednoznačné řešení. Jenže zpěvník není řešení. Je to nabídka. Prostor, ve kterém můžeme zpívat spolu. S chutí, jindy se sebezapřením, občas v nesouladu. Ale pořád spolu. Je to solidní učebnice (nejen) liturgické tolerance. 

Není na škodu si připomenout, že zpěvník také není jedinou autorizovanou knihou českobratrského bohoslužebného zpěvu. Že se někde zpívá i ze starých? Že se zpívá z jiných? Že se oživuje Svíták? Že je spousta nové a kvalitní tvorby, pro niž nyní hledáme způsob, jak ji dát k dispozici, aby nezapadla? Že se vyřazené písně vracejí do života sborů vlastní cestou? Dobře tak! 

Hlavně, ať se zpívá!

Někteří jazykové tvrdí, že je pomalu čas přemýšlet o zahájení prací na novém zpěvníku, nebo aspoň nějakém dodatku. Možná mají pravdu. Tvůrčí proces trvá a doba běží rychle kupředu. Jsem ale přesvědčen, že žádný další nový evangelický zpěvník už nevyjde tiskem jako kniha. Spíš jako digitální a počtem nejspíš neohraničený zásobník písňových materiálů, z nichž budeme (nebo umělá inteligence za nás) vybírat podle zadaných kritérií „tu naši“. 

Má to spoustu výhod: nebudeme muset otáčet stránku zpět z refrénu na sloku (taky to nesnášíte?), apka svede zobrazení mnohem líp. Ušetříme – peníze, přírodu, prostor. Nebudou nás trápit vytištěné chyby, v onlinu je opravíme rychle. Nebudeme se muset vejít do předem určeného počtu stran. Co kdyby si každý sbor mohl vedle balíku společných písní nakonfigurovat i další své? Proč ne. 

Jen se ptám, jestli nebude škoda, že tím církev přijde o jednu možnost: definovat ve společné shodě ten svůj „ohraničený písňový poklad“ a tím po čase znovu a aktuálně reflektovat svou pozici na poli tradice a inovace. Budoucnost ukáže. Hlavně, ať se zpívá. 

Pavel Hanych, mezititulky redakční
foto: ARo