Pět zastavení s Mezinárodními dny proti rasismu

Zastavení první: Tanzánie

Nejprve jsme uspořádali besedu s paní Vandou Keus, která spolupracuje s organizací Děti Afriky. Záhy ale sama paní Keus navrhla rozšířit setkání o zástupce organizace Karla Zienteka z Českého Těšína (SCEAV). Řízením shůry byl však přítomen i pastor Zak, který v Tanzanii v příslušné oblasti působí a školu pomáhá zabezpečovat a byl právě na jeden týden v Česku. To, co jsme se dozvěděli, nám doslova vyrazilo dech.

Zak vůbec nemusel přežít své dětství. Doslova pár dní po jeho narození mu zemřel otec. Maminka patrně pod vlivem situace nezvládla péči o sebe i dítě a rozhodla se vrátit ke své matce, Zakově babičce. Ta se potom o Zaka starala a vychovala jej. Zakovi rodiče byli muslimové, babička byla křesťanka. Zak prožil díky ní pokojné dětství. 

V dospělosti narukoval do armády. Tam měl velitele, který byl dobrý sportovec, oštěpař. A ten si dělal legraci z nových vojínů. „Kdo hodí oštěpem dál než já, dostane opušťák.“ Zak nikdy předtím oštěpem neházel, ale velitele přehodil. Od té doby se vědělo, že v něm dřímá talent. Netrvalo dlouho a Zak reprezentoval Tanzánii. Účastnil se olympiád v letech 1980, 1984 i 1988. V roce 1982 vyhrál dokonce Hry Commonwealthu v australském Brisbane. Jako úspěšný sportovec se pak usadil v USA. Když končil se sportovní kariérou, teprve se v něm probudilo ono dávno zaseté biblické slovo „pas mé beránky“. Odmítl trenérské nabídky. Vystudoval biblický seminář a odjel do rodné Tanzánie jako kazatel. Působí v zemi, kde voda ani jídlo nejsou samozřejmé. Pomáhá lidem v jejich trápeních. Pomáhá získávat dětem vzdělání.

Škola, o kterou se stará, je soukromá. Všechny peníze musí sehnat od dárců. Organizace zajišťuje vzdělání i na vysokých školách, kde je vše ještě nákladnější. Vztah muslimů a křesťanů je v Tanzánii dobrý. I ve škole, kde Zak působí, studují všechny děti spolu. 

Zastavení druhé: Angola

Hostem druhého setkání byl farář Leonardo Teca, který působí v Kladně. Přiblížil nám důvody, proč se ocitl mimo rodnou Angolu, ale hlavně pocity, s nimiž přijel do Československa roku 1988. K izolaci jazykové i kulturní tak přibyla ještě izolace rasová. 

Leonardo své vyprávění oživil hrou na africký buben. Mluvil o tom, jak se dostal k tvorbě vlastních rytmů a jak je rytmus pro bubeníka stejně důležitý jako pro jiného skladatele melodie. Jako samouk si ale rytmy nezapisuje do not. Pamatuje si je. 

Zastavení třetí: Bohoslužby za oběti rasismu

Rozhodli jsme se vykonat též bohoslužby, v nichž budeme mít na mysli otázku rasové a jiné diskriminace. Na Květnou neděli se nám tak spojila tři témata dohromady – Ježíšův vjezd do Jeruzaléma, dva křty a téma rasismu. Myslím, že zvolený text vše dobře vystihl: „Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Ga 3,26–29)

Rasismus je součást obecnějšího problému. Nejde v důsledku jen o vztah mezi bílými a černými. Jde i o to, co popisuje epištola Galatským. O vztah různých náboženství, o sociální rozdělení společnosti, a to nejen rozdělení na otroky a svobodné, ale dnes mnohem spíš na chudé a bohaté. A nakonec také jde o vztahy mezi muži a ženami. Dnes si k tomu přidejme i vztahy k sexuálním menšinám. A je určitě potřeba, aby církev zněla tímto hlasem. Jinak se hlas evangelia promění v odporné skřehotání konzervativního křesťanství, které činí z žen poslušné objekty v rukou mužů, barevné lidi posílá do oddělených prostor dopravních prostředků, odmítá akceptovat, že se někdo narodil jako homosexuál, bisexuál či transgender, a za Bohem zachráněné považuje jen křesťany stejného ražení.

Zastavení čtvrté: Palestinci a Izraelci

Jeden člen našeho sboru učí na gymnáziu. Tam studuje pohledná 18letá dívka s exotickým jménem Lolita Razzouk. Narodila se v Izraeli, ale je po otci Palestinka a po matce Češka. Do svých 12 let žila ve východním Jeruzalémě a díky postavení otce mohla chodit do anglické školy. Pak se přestěhovali na Moravu. Její pohled potvrdil to, co si člověk myslí o vztahu mezi Palestinci a Izraelci. Lolita doslova uvedla, že se tyto dva národy upřímně nenávidí. Jistě k tomu má každá strana své důvody. Předsudky bývají ale absurdní a neospravedlnitelné. 

I sami Palestinci vědí, že na vině je Hamás. Tato islamistická organizace terorizuje Izrael a má na svědomí i zhoršené vztahy. Ale na to jsou obyčejní Palestinci krátcí. Hamás nepodporují. Většina z nich je umírněná a touží po životě v míru. Ale musí si vytrpět své. Sen o vlastní zemi se postupně rozplývá. Území pod palestinskou samosprávou se zmenšuje. Izrael ve jménu své bezpečnosti kontroluje stále víc a víc země. My, evropští křesťané, máme porozumění pro Izrael, což je dáno i strašným šokem z toho, co jsme způsobili Židům za druhé světové války, ale i předtím při různých pogromech. Málo ale vnímáme Palestince, kteří jsou přitom často také křesťané.

Paradoxně ale největší rasistické výlevy si Lolita Razzouk zažila v Česku. Když jako 12letá nastoupila na základní školu, sice uměla perfektně česky, protože ji maminka vedle arabštiny odmalička učila svou mateřštinu. Ale na pohled byla něčím jiná. A její exotický vzhled si vyžádal své. Zatímco mezi Palestinci zmínka o české mamince vyvolávala vždy vlnu zvědavosti a zájmu o Česko jako vzdálenou zemi, české děti měli jasno. Někdo, kdo má otce Araba, Palestince, byť koptského křesťana, musí být terorista. 

Zastavení páté: Sederová večeře

Už několikaletou tradici má v našem sboru sederová večeře. Konáme ji sice ve zjednodušené podobě, ale zaznívají při ní biblické texty o ustanovení hodu Beránka, o nekvašených chlebech, o vyjití z Egypta. Seder znamená řád, pořádek. Je velmi nezvyklé stolovat podle určitého řádu, ale má to svoje kouzlo a svou důležitost. S každým dalším ročníkem se posouváme v pochopení celé slavnosti dál. Při svatební hostině se také nevrhnete na jídlo ve chvíli, kdy se na stole něco objeví. Zde se v určitou chvíli pije pohár vína, v jinou chvíli se jí kousek nekvašeného chleba. Jindy hořké byliny ve sladké kaši, v takzvaném charosetu, který má připomínat maltu na egyptské cihly. Ve stanovený okamžik dojde na vejce (bejca) natvrdo, potom na skopové či kuřecí maso na kosti. Člověk odchází najeden, vnitřně posilněn biblickými texty. Otevřen k očekávání. Při sederové večeři se nalévá i kalich pro Elijáše, který potom my jakožto křesťané využijeme k připomínce poslední večeře Ježíše Krista s učedníky.

Letošní sederovou večeři jsme zařadili do cyklu dnů proti rasismu, protože dávalo dobrý smysl vyvážit pohled palestinský pohledem židovským. Nenávist dvou etnik v zaslíbené zemi vede ke škodě jak pro Palestince, tak pro Židy. Podobně je to i v jiných situacích, ať ve vztahu černých a bílých, nebo mezi muži a ženami, mezi heterosexuály a homosexuály. Špatná je nenávist, ne jinakost.

Úvahy pro příští roky a poděkování

Poděkování patří samozřejmě všem, kdo se na organizaci jednotlivých večerů podíleli. Poděkování patří i církvi, která podpořila menší částkou výlohy na cestovní náklady pro některé z přednášejících.

Z události jsme měli velký užitek. Na začátku jsem si dokonce říkal, jestli jsme to nepřehnali. Tolik akcí – každý týden jedna a v posledním, už velikonočním týdnu dvě. Ale zájem byl značný. Přišli lidé i mimo sbor, což bývá někdy problém i v případě různých zajímavých koncertů. Účast měla zvyšující se tendenci. Rádi bychom se proto připojili i příští rok. Už proto, že letos nedošlo na problematiku vztahu k romské menšině, nebylo setkání s Ukrajinci nebo s různými jinými menšinami. Ledacos je před námi. Jde o nikdy nekončící proces.

Michal Vogl