Otevřený Božímu vanutí

David Šmída (*1979) pochází ze sboru v Lysé nad Labem, žije ve Svitavách. Po střední škole a civilní vojenské službě vystudoval Evangelickou akademii – Vyšší odbornou školu sociálně právní v Brně a Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně. Pracuje v sociálních službách svitavské pobočky Charity ČR. Je ženatý a má čtyři děti. Ve svitavském sboru žije rodina asi šestnáct let a patří k aktivním členům. Manželka učí nedělní školu a pečuje o adopci na dálku, David byl záhy pozván do staršovstva a často také usedá za varhany.

Jak se zrodil nápad, že se chcete teologicky vzdělávat?

Víra je pro mě od mala důležitá. Vyrůstal jsem v tom, měl jsem vzory v rodině a to mě určitě formovalo. Prarodiče, jejich ranní a večerní chvíle (modlitby) na kolenou v kuchyni, neochota tatínka ohnout za minulého režimu hřbet… Mimoto máme v rodině pár farářů a farářek; tatínek se také kdysi účastnil nějakého vzdělávání na teologické fakultě. Přelomovým obdobím byl pro mě čas na civilní službě, kterou jsem vykonával ve Vysokém Mýtě. Našel jsem si cestu do Církve bratrské a to mě jaksi nakoplo tím směrem. Přemýšlel jsem nad vírou a nad tím, co po mně Bůh chce, kde mě chce mít. Když se naskytla možnost účastnit se vzdělávání laiků v Brně, přihlásil jsem se. V té době jsem prožíval jakousi krizi víry a doufal jsem, že mi to pomůže k tomu, abych svou víru znovu nalezl a prohloubil ji.

Rodinné zázemí je ve vašem případě důležité, že?

Ano, patříme k zelovským repatriantům. Předkové kdysi odešli do polského Zelova, uchovali si češtinu i víru v Pána Boha a přibližně v roce 1921 se vrátili zpět. Nyní jsme asi čtvrtá generace navrátilců do země otců. To všechno mě ovlivňovalo, když jsem přemýšlel nad svou vírou a nad svým posláním v životě.

Absolvoval jste kurz pro vzdělávání laiků? Kde? Jak dlouho?

Bylo to v Brně a kurz trval myslím dva a půl roku. Přišel do toho covid, tak byly nějaké komplikace a omezení. Organizoval to seniorát ještě za seniora Jiřího Grubera.

Kdy vás napadlo, že půjdete ke zkoušce, požádáte o ordinaci a stanete se výpomocným kazatelem?

Do kurzu nás začalo chodit kolem dvaceti. Z téhle skupiny nás šlo ke zkoušce asi sedm, zdárně nás to dokončilo pět. Nějak to z těch našich rozhovorů vyplynulo, že jsme šli ke zkoušce společně. Dalším motivem bylo i to, že jsem viděl stav církve. Hodně sborů, málo farářů. Líbí se mi koncept v Církvi bratrské, kdy vedou bohoslužby i laici, a vidím v tom jakousi cestu i pro naši církev. Vyslyšel jsem volání: „Koho vyšlu? Kdo se hlásí?“ Viděl jsem v tom svůj úkol, své poslání. 

Co na to říkala rodina, lidé ze sboru?

Ve sboru byli rádi a rodina to respektovala, podporovali mě.

Co bylo na cestě k ordinaci nejtěžší?

To je těžká otázka. Pronásledovaly mě pochybnosti. Jestli to myslím opravdu vážně, jestli si moc nefandím. Jestli já, člověk s chybami a pochybnostmi, jsem ten pravý, který by měl druhé povzbuzovat ve víře.

Jak často vedete bohoslužby?

Průměrně tak pětkrát do roka. Někdy troje, jindy zase častěji. Je to různé. Bývám žádán tady u nás ve Svitavách, ale ne zase tak moc často, my tu máme poměrně dost ochotných kazatelů, když farář potřebuje zastoupit. Někdy vedu bohoslužby v okolních sborech.
Mimoto se snažím doma při bohoslužbách tolik nechybět, protože postupem času jsme zůstali ve sboru dva varhaníci, a kromě toho sestře varhanici pomalu ubývají síly, tak je to převážně na mně.

Co je na přípravě bohoslužeb nejnáročnější?

Chci to brát vážně, takže je to boj, snaha o to, aby to nebylo plytké a aby v tom bylo Boží požehnání. Aby to mělo smysl a posluchačům to něco přineslo. Aby tam bylo cítit Boží vanutí. Než kázání vznikne, bojuju s pochybnostmi, nerodí se to jednoduše. Síly ani energie není někdy dostatek. Leckdy uprostřed příprav od toho uteču a využiju kázání někoho jiného, které mě oslovilo. 

Co je naopak radostné?

Na to mám jeden konkrétní příklad. Někdy jezdím do kazatelské stanice v Radiměři. Tam je společenství tak do patnácti lidí. A jedna sestra mi tam vždycky vděčně děkuje. Moc mě to povzbudí a mám radost. Zpětnou vazbu potřebuju, a tady je tak pozitivní! Jiný typ radosti a uspokojení je, když se mi podaří přípravu dotáhnout bez pomoci cizích zdrojů, bez nakukování do kázání někoho jiného. To mě naplňuje radostí a vděčností Pánu Bohu. Je to takové vítězství sám nad sebou.

Jste muzikant a varhaník. Je vám pomocí blízký vztah k hudbě? 

Nepovažuju se za nějak výborného varhaníka. Jsem spíš takový varhaník samouk. Ale hudbu mám rád. V běžném životě i při přípravě bohoslužeb mi občas naskakují zhudebněné Žalmy od Oborohu. 

Přináší vám služba výpomocného kazatele radost přes všechno trápení s přípravou? 

Ano, přináší. Nedávno jsem byl v České Třebové a tam jsem tu vděčnost a radost hmatatelně cítil. Vnímal jsem, že Pán Bůh to moje slovo použil; že lidé odcházeli potěšení a posilnění a já měl taky pocit jakéhosi naplnění. Výborné je, že ve většině sborů je možné se potkat po bohoslužbách u kávy nebo čaje a mluvit spolu – někdy i o těch bohoslužbách a kázání. V těchto rozhovorech často cítím přijetí a vděčnost.

Jaká byla největší výzva, kterou jste musel dosud jako kazatel překonat?

Když jsem se trápil nad kázáním, nešlo to, čas se krátil a já už byl z toho nervózní a nebylo mi dobře od žaludku. Příprava bohoslužeb mi prostě nešla… Potom jsem přestal připravovat vlastní bohoslužby a využíval kázání jiných. Po čase jsem našel odvahu, podařilo se překonat obavu, že to zase nedám, kázání se podařilo vytvořit, třebaže asi na pátý pokus, a nakonec to dobře dopadlo. Viděl jsem, že mě v tom Pán Bůh nenechal.

Jak se potkává vaše role výpomocného kazatele s vaším občanským povoláním? Je to pomoc nebo spíš překážka?

Prolíná se to. Pracuju v sociálních službách, to je vlastně takové Ježíšovské uzdravování těl i duší. Péče tam, kde je to potřeba. I z toho můžu čerpat.

Jak vidíte své působení do budoucna?

Nebudu asi nikdy výpomocný kazatel, který chrlí kázání jedno za druhým. Ale když se podaří vše zvládnout, občas vypomoct, kde je potřeba, budu spokojen. Mám velkou rodinu, svou práci a povinnosti, kapacity jsou omezené. Rád bych zvládal přípravu několika bohoslužeb ročně, asi jako teď.

Jak vnímáte podporu ze strany církve?

Jsem vděčný za setkávání výpomocných kazatelů, které organizuje oddělení výchovy a vzdělávání při ÚCK. Vždy je nějaká podnětná přednáška, dílna, můžeme se pobavit o tom, co nás trápí a co nás těší, mluvit o svých zkušenostech, probrat mnohé. A to je pro nás hodně důležité. Podpory ze strany církve si v tomto velice cením.

Co byste vzkázal lidem, kteří přemýšlejí o tom, že by se stali výpomocnými kazateli?

Buďte otevřeni Božímu vanutí a pokud ucítíte něco jako pozvání, tak tu hozenou rukavici zvedněte. A jděte do toho.

připravila Daniela Ženatá
foto: archiv respondenta