Otázka na tělo 9/2022

Co je pro vás smysluplné zapření?

Když se mi podaří udělat něco dobrého pro druhého člověka, pro společenství. Anebo když je něco užitečné pro rozvoj mého vztahu s Bohem. I moje práce občas nějaké sebezapření potřebuje, to mi také dává smysl. Svůj život chápu jako službu. A je mi celkem blízké dát přednost tomu, co potřebuje druhý, před tím, co chci já. (Někdy si od toho ovšem potřebuju odpočinout a myslet také na sebe.)

Aleš Zapletal, jáhen v Pržně

„Smysluplné sebezapření“ chápu jednak jako jedinečné úsilí o dobro druhých – bez něj např. nemůže dopadnout dobře role mateřská (a také) otcovská. Nebo např. akce záchranářů z IZS, kteří, i když zrovna nejsou ve službě, a jsou na dovolené, přesto masírují zkolabovanému srdce, zachraňují tonoucího nebo honí zloděje, protože zachraňovat není jen jejich zaměstnání, ale poslání. Nebo skautští vedoucí, kteří vedle svých povinností pracují mnoho hodin ve svém volnu, aby tábor pro děti byl co nejlepší a plný zážitků. Já pro svůj zdravý rozvoj prostě třídím priority – když se chci něco naučit nebo prostě na sebe beru slabost druhého a nenadávám, nebo jenom mírně a s vtipem. 

Helena Wernischová, koordinátorka škol Evangelické akademie

Smysluplné sebezapření je pro mě i to, že píšu tyto řádky. Nejsem totiž člověk, který by uměl své hloubání příliš široce sdílet. Přesto se pokusím. Smysluplné sebezapření může být rodičovství, manželství nebo skutečné partnerství, ať už osobní, nebo třeba pracovní. Prostě stav, kdy potlačíme své ego, silné názory a někdy i potřeby. Nic by se ale nemělo přehánět, abychom nepřestali být v jádru sami sebou. Smysluplné sebezapření je pro mě i vymanit se ze stereotypů, v nichž každý žijeme. 

Erik Siegl, Středisko humanitární a rozvojové pomoci Diakonie ČCE

Ta otázka je skvělá, protože v sobě už částečně skrývá odpověď. Naznačuje totiž, že sebezapření není cílem samo o sobě, ale „poznáte ho po ovoci“. Sebezapření může být cvičením, askezí v tom pravém slova smyslu (řecké askeuó, cvičím), má nás udržovat v bdělosti, v kondici, tělesné i té duchovní. Může být také vyjádřením soucitu či solidarity s někým trpícím. Sebezapření by ale nikdy nemělo vést k tvrdosti srdce, smutku, pocitu nadřazenosti nebo představě, že je Bohu milé samo o sobě.

Pavel Pola, karmelitán od Pražského Jezulátka

připravila ARo

foto: pexels.com