Otázka na tělo 7+8/2026

Co vám pomáhá udělat první krok k lidem, kteří jsou jiní?

Jako cizinec žijící v Česku jsem se naučil, že rozdíly mezi lidmi z jiných prostředí bývají často větší, než se zdá. Zároveň však k druhému přistupuji s vědomím, že nepochybně existuje něco, co sdílíme. Právě tyto společné body se pak stávají základem pro vzájemnou interakci, hlubší porozumění a rozvoj našeho vztahu. Domnívám se, že když křesťan přistupuje k druhým s misijním záměrem, nemělo by být jeho cílem jednostranně je změnit k obrazu svému. Měl by spíše usilovat o to, aby v sobě i mezi sebou navzájem vytvářeli prostor, kde může pod Božím vedením dojít k oboustranné proměně.

Kwanghyun Ryu, korejský farář multietnického sboru v Praze-Kobylisích

Moc rád bych řekl, že jsem v tom šampión, vždycky se mi to daří a mám na to jednoduchý recept, ale to bych trochu lhal. Nejvíc jsem se naučil z těch případů, kdy jsem sám sebe přistihl u předsudků a předporozumění, tedy tam, kde mi to tak docela nešlo. Jedna z věcí, která podle mé zkušenosti dobře funguje, je expozice – potkat se s druhým v nějaké docela obyčejné lidské situaci, která dokáže překonat to, co rozděluje, a vyzdvihnout to, co spojuje. Nakonec člověk obvykle zjistí, že ten druhý zase tak jiný není.

Petr Jan Vinš, starokatolický kněz a překladatel

V takové situaci mi pomáhá zájem. Vidět v druhých taky lidi. Zeptat se jich, co je baví, jaké je jejich oblíbené jídlo, na co rádi vzpomínají. Od obchodníka s látkami v Kábulu jsem si poslechla vzpomínky na Marseille, žena bez domova mi vykládala, jak v mládí závodně plavala, její partner jako mladý kluk pracoval na stavbě žižkovského vysílače, ředitel komunikace sázkové kanceláře zas nadšeně vykládal o cestě lůžkovým vozem do Švýcarska. Zvědavost a zájem pomáhají překročit nejrůznější hranice.

Magdalena Trusinová, koordinátorka vztahů s veřejností vzdělávací instituce

Nevnímám to tak, že já jako vězeňská kaplanka přicházím za lidmi, kteří jsou jiní než já. Přicházím za lidmi, kteří stejně jako já chybují, nesou si svá zranění i naděje a potřebují přijetí. Pomáhá mi vědomí, že nikdo z nás není jen součtem svých selhání. Zkušenost mě učí, že člověka nemění samotný trest, ale důvěra, naslouchání a poskytnutí prostoru ke změně. Často si přitom také připomínám Ježíšova slova: „Byl jsem ve vězení a navštívili jste mě.“  

Kristýna Čobanová, předsedkyně Vězeňské duchovenské péče

První krok k jiným lidem pro mě není samozřejmý. Často je to vnitřní zápas, kdy člověk neví, co čekat, a bojí se, že si neporozumí, ztrapní se či něco pokazí. Zároveň si ale říkám, že to je souboj, který se nedá nikdy úplně prohrát. Když do toho jdu s tím, že chci druhého poznat a něco se od něj naučit, vždycky tím něco získám. Někdy nové přátelství, jiný pohled na svět nebo zajímavou myšlenku. A i když to nakonec přece jen úplně nevyjde, pořád je to víc, než jen zůstat stát na místě.

Jan Nováček, předseda seniorátního odboru mládeže

připravila Kar
foto: pexels.com