Otázka na tělo 4/2022

Jaký je váš největší ekologický hřích? 

Tato otázka mne trochu zaskočila. Hřích vnímám jako to, co není z víry a lásky. Zkusím to tedy odjinud. Mohl by můj „ekologický hřích“ být v tom, že pracuji? Pokud ano, měl bych pracovat asi co nejméně. Anebo v tom, že je nás lidí na planetě už příliš. Neměl jsem tedy mít žádné děti? Anebo hřeším tím, že jezdím autem? Měl bych tedy chodit jen pěšky? Možná bych vůbec neměl jíst maso (tedy zvířata), jako to dělá má dcera. Je pravda, že jako vrah jsem si připadal, když jsem kdysi podřízl několikaměsíčního kozlíka. Takže „můj největší ekologický hřích“ by asi bylo tohle.

Václav Hurt, farář v Litomyšli

Asi snad všechno, co dělám… Jezdím dieslem po Praze, používám plastové pytlíky, jím hovězí maso. Neprotestuji u firem, které ničí životní prostředí na druhém konci světa, neobsazuji uhelné doly, nenosím oblečení jen ze „sekáče“. Snažím se ale všechny svoje ekologické hříchy minimalizovat a omezovat na co nejnižší možnou míru a neustále si připomínám, že se musím snažit žít víc „zeleně“.

Karel Müller, člen Pastoral Brothers

Opravdu těžko říct, protože svoji ekologickou stopu nějak zvlášť nesleduji. Je to tuňák v plechovce? Pomeranč v lednici? Savo v komoře? Ale třeba dělám něco, u čeho mě ta „hříšnost“ ani nenapadne. O čem ale vím, je horká sprcha. To se musím přemlouvat, abych ji zastavila. Krátké či studené sprchování patřívá k mým drobným postním odříkáním.

Daniela Bednaříková, pedagožka

Nic moc mě k tomu nenapadá. Možná jen to, že sosám fakt hodně vody, protože si rád dám horkou vanu, anebo že často sedím u počítače. Snažím se být „eko“, kdybych však sledoval vše, čím bych mohl být ekologičtější, tak bych se z toho zbláznil. Ale vzhledem k tomu, že jako křesťané máme pečovat o přírodu a naši Zemi, je naším úkolem myslet a chovat se ekologicky.

Jakub Němec, předseda Brněnského sdružení evangelické mládeže

Nejsem žádný „svatoušek“, ale zrovna ekologické hříchy to u mě měly a mají těžké. Ne proto, že bych byl zvlášť uvědomělý správce Božího stvoření! Ale jako příslušník nižší střední třídy žijící postupně ve dvou velkých českých městech jsem se musel naučit spoléhat na veřejnou dopravu, s energiemi, spotřebním zbožím i potravinami hospodařit velmi šetrně… Na letenky jsem neměl. To, co bylo na začátku nutností, nyní praktikuju už jako vědomou volbu.

Roman Mazur, člen synodní rady

připravila ARo

foto: uklidmecesko.cz