Otázka na tělo 3/2022

V jaké krajině se cítíte doma, a proč? 

V městské krajině, resp. v centrálních částech velkých měst; v prostoru kulturním a historickém. Líbí se mi různorodost města, rytmus střídajících se ulic, fasád domů, střech parků, mostů atp. Mám ráda město jako místo střetávání a setkávání, komunikace a dialogu, ať už lidí, myšlenek, minulosti se současností nebo kamenů a rostlin, které si svou formu přítomnosti najdou i mezi dlažbou a okapy.

Eliška Härtelová, literární vědkyně

„Cítit se doma“ mám spojeno spíš s lidmi než s krajinou. Ale je fakt, že do míst, kde jsem s lidmi něco silného prožil, se vracím s instiktivním pocitem domova. V tomto směru jsou mojí domovskou krajinou severní Čechy, kde jsem jako farář začínal. Poloniny Krušných hor se silnicemi, které nikam nevedou. Okraj povrchového dolu s rypadly a kalovými jezery. Hvozdy Poohří s rozvalinami německých vesnic a hřbitovů. Vnímám bolest i krásu kraje, jeho přítomných i minulých obyvatel. Jsme svoji.

Jiří Bureš, farář

V podzimních Beskydech v cyklistickém sedle. Případně v bučině nebo březovém lese. Ze sentimentu svých dětských let ještě přidám borovicový les, i když po polské nedohledné rovině se mi vůbec nestýská.

Proto, že kopce, lesy a čerstvý vzduch jsou opak toho mého „doma“. Proto, že cykloturistika oproti té pěší je prostě lepší (cestou stihnu spatřit z té nepřeberné přírodní krásy mnohem víc a jako bonus – ten vítr ve vlasech při sjezdu z kopce!).

Ewa Jelinek, farářka

Doma se cítím v naší zemi (na Slezsku), kde jsem se narodil, kde žiju, kde mám rodinu, přátele, spolupracovníky. Na svých cestách si stále uvědomuji, že máme krásnou krajinu – hory, nížiny, úrodné lány. Prostě „zemský ráj to na pohled“. Jen to moře mi trochu chybí. Rád se z různých cest do naší vlasti milé vracím, tady je můj pozemský domov. „Skoro doma“ se cítím i na Slovensku, v Polsku a Německu, kde jsem nějaký čas studoval a rád na tu dobu vzpomínám. 

Tomáš Tyrlík, předseda Ekumenické rady církví v ČR

U mě je to jednoduché. Narodil jsem se na severozápadním okraji Prahy, v Dejvicích. Rodiče mě od malička vodili na procházky a výlety do okolí – nejblíž k Matěji, na Babu a do Šárky. Dál na romantický hrad Okoř i na stará hradiště kmene Čechů Levý Hradec a Budeč. Výhledy k Řípu a k vrcholům Středohoří mě pořád berou za srdce. Když k tomu přidám i celoživotní zakotvení v Dejvickém sboru, není o čem hovořit. Tady žiju, to je můj domov. 

Zdeněk Susa, lékař

připravila ARo

foto: Vojtěch Zikmund