Otázka na tělo 2/2023

Kdo vás ovlivnil na cestě víry a jak?

V dětství mě nejvíc ovlivnily tábory na Blažkově. Po dvou otřesných pionýrských táborech jsem se ocitl v jiném světě! Vedoucí Ivan Procházka a Jenda Pavlásek (shodou okolností jsem loni oba pohřbil) mě dokázali naprosto nadchnout. Program měl duchovní obsah, s každým dítětem se počítalo, vedoucí se nám věnovali. A já ve svých devíti, deseti letech viděl, že církev je jiné společenství, jiný prostor, a uvědomoval jsem si jasně – do evangelické církve chci patřit, to je můj domov.

Štěpán Hájek, farář

Celá moje rodina. Hlavně katolická babička, která mě učila denně se modlit, děkovat a prosit. K tomu vždy udělat to, co je v mých silách. A pak důvěřovat Bohu. Dále různí duchovní a učitelé na fakultě, kteří mě učili kriticky myslet, neztuhnout v černobílém výkladu Bible, být otevřená vůči jinakosti lidí, vést dialog. Psychologové mě zas pomohli mít ráda sebe, být autentická, pracovat s hněvem, dovolit si říct, že něco nesnáším a že něco nechci. A v neposlední řadě mí přátelé z řeholních řádů, kteří říkají: „Modlitba je stejně nejvíc.“

Hana Ducho, farářka

V židovství jde o předávání tradice z generace na generaci, proto si na prvním místě vybavím svého tatínka Hynka Maxu, jehož maminka pocházela z židovské rodiny a on přežil holokaust. Židovství je svázáno s rodinou a s domovem, a proto v této souvislosti myslím na svou manželku Juditu a svého syna Rafaela. Myslím na všechny své přátele z židovských komunit, ve kterých působím jako rabín. Myslím také na všechny své rabínské učitele. Zde zaujímá zvláštní místo Dr. Richard Feder. Ačkoliv jsem ho nikdy nepoznal, byl mi vždy nedostižným vzorem nejen kvůli své vnitřní síle a svému hrdinství, ale také kvůli laskavému postoji k lidem a nezměrné empatii v záležitostech náboženství a víry, k níž se řadí i jeho upřímný zájem o mezináboženský dialog.

David Maxa, rabín židovské komunity Ec chajim

To je velký „oblak svědků“ trojího druhu. Ti první byli papíroví ‒ k víře jsem se takříkajíc pročetla a brala jsem to tehdy dosti všežravě, takže můžu jmenovat třeba Františka Žilku, po němž dnes pes neštěkne. Ty druhé jsem léta z dálky pozorovala, abych si řekla co ano a co ne. Mezi těmi třetími pětadvacet let žiju a nejvíc mě ovlivnili a ovlivňují ti, kteří se prozápasili k následování Krista s tichou samozřejmostí, bez velkých slov a gest. Díky za ně za všechny. 

Šárka Grauová, portugalistka

Adéla Rozbořilová
foto: Nela Franková (Člověk a víra)