Otázka na tělo 2/2022

Jak pečujete sami o sebe?

Jdu běhat – není to můj koníček, ale prospěje tělu. Co se týče duševních činností, snažím se číst a procvičuji si i cizí jazyky. Na takové věci je vždy potřeba najít čas. Ale péčí sám o sebe může být leccos z každodenní rutiny: čištění zubů, (dostatečně dlouhý) spánek, strava. Někdy mi dělají nečekaně dobře jednorázové aktivity: kulturní zážitek, cesta vlakem, dobrý rozhovor. To pak už není péče moje, nýbrž Pán Bůh „víc nežli já ví, co mi prospívá, co přebývá a schází“.

Oliver Engelhardt, výpomocný kazatel ČCE

Snažím se poslouchat potřeby svého těla i své duše – oběma dělá dobře půlhodinová procházka (nejlépe denně), ranní cvičení a jednou týdně plavání. O pravidelný rytmus spánku, modlitby a jídla se stará naše životní forma, za což jsem nekonečně vděčna; ze zkušenosti vím, že bych to sama nezvládla. O svou duši/srdce pečuji vědomým výběrem toho, co je zaměstnává a plní. Tedy méně zpráv a vyhrocených debat a více časové investice do vztahu s Bohem, společenství a dlouhodobější perspektivy.

Francesca Šimuniová, představená benediktinského kláštera

Dost dlouho trvalo, než jsem si péči o sebe uvědomil jako téma. Byl jsem dlouho plně ponořen do své práce a povinností zvládnout všechno možné i nemožné. Teprve před několika lety se mi celkem drsně ukázaly limity tohoto přístupu. Objevil jsem nutnost zastavit se a nabírat síly. Od té doby si držím hranice mezi prací, jinými povinnostmi a odpočinkem. Sauna, kolo, kajak, zahrádka, koukání se do lesa, moře, hory… a nově také sbor, jako společenství různě znavených poutníků pozvaných na hostinu.

Jan Soběslavský, ředitel Diakonie ČCE

To je těžká otázka, občas mám pocit, že to vlastně nedělám, nebo aspoň ne vědomě. Ideálně bych řekla, že všechno se to týká maličkostí a rituálů. Už jenom to, že si ráno připravím kafe, dobrou snídani a k tomu si tančím a zpívám, je pro mě hrozně důležité. Když mám těžký den, zacvičím si jógu a jen si dovoluju všechno nechat ztěžknout a prostě plynout. Pravda je, že na sebe dost často zapomínám a neberu na sebe ohled. Mnohem častěji vidím to negativní, než abych nad tím mávla rukou a řekla si, že je to pořád má součást a že i kvůli ní se musím mít ráda. 

Anna Pýchová, studentka

Co se týče duševní péče, jsem pečovatel-amatér. Spíš než sám sobě ji svěřuji svým blízkým – rodině, přátelům, kolegům. Snažím se s nimi sdílet své těžkosti. Oni mě učí říkat si o pomoc. A jsou v tom vážně dobří.Má práce, to jsou mraky popsaného papíru, e-mailů, telefonátů. Nic moc hmatatelného. Jednou za čas potřebuju vytvořit něco s konkrétním výsledkem. Dovolenou třeba trávíme v Herlíkovicích, kde pomáháme se dřevem na zimu. Tam pookřeju, vyčistím si hlavu. A protože mám taky v popisu práce být stále dostupný, jednou za čas musím zmizet do přírody, do lesů. Mimo signál, pryč od displejů.

Jiří Hofman, mediální oddělení Ústřední církevní kanceláře

připravila Adéla Rozbořilová

foto: pexels.com