Otázka na tělo 11/2022

Jak vaše víra souvisí s vaším tělem?

K víře tělo nutně potřebuju. A víru k tělu. Aby zpívalo, tančilo, plakalo, smálo se. Aby mě doneslo na bohoslužby, schoulilo se Pánu Bohu do náruče. Potřebuju, aby udělalo krok ke smíření, vzalo někoho za ruku, dalo pusu. Potřebuju, aby občas promluvilo k lidem i Pánu Bohu a řeč aby uměla být vděčná a laskavá, ale když by to bylo potřeba, pak taky ostrá. Potřebuju, aby mi pomáhalo všemi smysly vnímat svět jako Boží. Potřebuju ráno za pravidelnou stolici umět říct „díky“ a na konci dne „odpusť“.

Iva Květonová, farářka pro mládež brněnského seniorátu

Třeba se zuby si mohl dát Stvořitel víc práce. Mohl je udělat jako u žraloka nebo dinosaura, věděl, že sacharidů bude časem víc. Ale asi bych vypadal blbě… Tak nic. Nejsem stoupenec konkrétních návodů, co s tělem, myslím, že víc než víra nás v pohledu na tělo stejně ovlivňuje kultura. Ptejte se sociologa. Víra mě učí brát představy o tělu s rezervou. Jako u všeho – až tělo trochu pochopím, bude na odpis. Kvůli tomu přece ještě nemusím blbnout s reinkarnací, ne?

Michal Kitta, předseda 35. synodu ČCE

Věřím, že tělo je nástroj, který můžeme používat k oslavě Hospodina. A to různými způsoby. Tím, že přimějeme svá ústa ke zpěvu, své ruce k práci nebo třeba nohy ke kopání do míče. Už skoro deset let jsem aktivní v křesťanské organizaci Ambassadors in football, která se snaží zvěstovat dobrou zprávu o Boží naději skrze sport. Pracujeme s dětmi, klademe důraz na fair-play, a výkon pro nás nejsou to nejdůležitější. To vše s vírou, která má v mezidenominačním prostředí různé podoby. Jedno má ale společné – věříme tělem i duší. Doslova. 

Kryštof Sojka, referent oddělení mládeže ČCE

I když nejsem se svým tělem stoprocentně spokojena, je fajn si občas říct „prostě tě tak stvořil, máš taková být, tak se s tím zbytečně netrap“. Taky si díky víře víc svého těla vážím, uvědomuju si, že to není jen schránka. A zároveň byl pro mě důležitý moment uvědomit si, že je to MOJE tělo, patří mně, a proto si já musím určit hranice, jak s ním nakládat. Protože šrámy na těle znamenají i šrámy na duši. A naopak.

Hana Strašáková, mluvčí neziskové organizace

Tělo pro mě není jen schránka, ve které přebývá duše. Věřím ve vzkříšení těla a věčný život ve skutečném Kristově království – ne v astrálním prostoru, vyhrazeném nesmrtelné duši, zatímco tělo se obrátí v prach. Tím prachem jsem já sám jako takový, stejně jako okolní svět, který skrze své tělo vnímám. To je pro mě připomínka zodpovědnosti za stvoření, jehož jsem součást, a také pokory vůči tomu, který má moc z prachu stvořit život.

Alexandr Koukol, student

připravila ARo
foto: Vojtěch Hlávka (Člověk a víra)