Osudová bitva na Bílé hoře a její důsledky II.

Pokračování z ČB 11/2020

Kapitola třetí: Příběh nejznámější české popravy

(ČB 12/2020) Po nečekaném vítězství po dvouhodinové bitvě na bělohorské pláni před Prahou 8. listopadu 1620 čekalo vítěznou císařskou stranu další překvapení. Již následující ráno, 9. listopadu, ujel z Prahy „zimní král“ Fridrich Falcký a týž den se pražská města vzdala nepříteli a otevřela mu své brány. Někteří vůdci protihabsburského povstání a přední osobnosti Fridrichova dvora jako Matyáš Thurn sice včas uprchli, ale většina stavovských předáků zůstala v nepochopitelném klidu a slepé důvěře doma. Mnozí naivně uvěřili vítězi z Bílé hory, bavorskému vévodovi Maxmiliánovi, jenž vůdcům povstání slíbil, že jejich života bude ušetřeno. Jiní bláhově doufali v milost císaře Ferdinanda II., když již 13. listopadu projevili ponižujícím reverzem lítost nad svými činy.

Vídeň ovšem neměla ani v nejmenším zájem na nějakém smiřování a v císařově okolí bylo od počátku rozhodnuto, že přední viníci budou potrestáni na hrdle. Nelítostně se mělo zatočit s celým českým národem. Celý plán pokoření Čech jako ohniska vzpoury byl předem promyšlen a připraven, i když zatím utajen. Ačkoliv ihned po Bílé hoře vypracoval nový správce Českého království Karel z Lichtenštejna pro císaře seznam povstalců, k zatýkání se zatím nepřistoupilo. Byla to zjevně taktika, která měla předáky povstání uklidnit. Tento osudový omyl a falešný pocit bezpečí přispěl k tomu, že část nejvýznamnějších činitelů povstání se zachránila útěkem ze země.

A tak teprve v únoru 1621 přišel z Vídně rozkaz k zatčení provinilých. Vše bylo navíc záludně zorganizováno tak, že páni a rytíři, obeslaní na Pražský hrad, vůbec netušili, o co se přesně jedná. Všichni pozvaní se dostavili v neuvěřitelné naivitě dobrovolně, ovšem ihned po svém příchodu, 20. února, byli zatčeni a uvězněni. Zároveň byl zřízen mimořádný soud, jehož předsedou se stal moravský aristokrat Lichtenštejn, odpadlík od českobratrské víry, nyní již horlivý katolík a oddaný přisluhovač vídeňského dvora. Hlavním žalobcem byl jmenován servilní kariérista Přibík Jeníšek z Újezda, dosud bezvýznamný chudý zeman z Klatovska, zanedlouho však pobělohorský zbohatlík. Soudu, v němž vedle několika českých katolických pánů zasedali i cizinci, nešlo o zdlouhavé projednávání individuální viny obžalovaných, nýbrž o rychlé vynesení víceméně předem daného rozsudku. Rozsudek smrti císař potvrdil u sedmadvaceti obžalovaných a poprava byla stanovena na 21. červen 1621. Marně prosily rodiny odsouzenců o změnu krutého ortelu, marně se ohromení vězňové obraceli s prosebným listem na saského kurfiřta, aby jim vymohl u císaře prominutí jejich „zločinů“. Kurfiřt Jan Jiří, považovaný za ochránce všech luteránů, nehodlal „rebelům“ proti panovnickému majestátu pomoci, dokonce vydal na smrt do Prahy svého stoupence Jáchyma Ondřeje Šlika.

Tento nezvykle krutý a teatrální trest měl v českém panstvu utlumit „tradiční sklony k vzpouře a rebelii“, zlomit v něm „ducha vzdoru a neposlušnosti“. Již v pátek 18. června se začalo stavět na Staroměstském náměstí v Praze přímo u radnice dřevěné popravní lešení, potažené černým suknem. Odsouzenci byli na staroměstskou radnici přivedeni z Hradu v neděli 20. června večer. Den hrůzné exekuce byl ohlášen v pondělí 21. června 1621 výstřelem z děla na Hradě o páté hodině ráno. Zároveň byly uzavřeny městské brány a lešení bylo obstoupeno Valdštejnovým plukem. Po celou dobu exekuce se navíc troubilo a bubnovalo, aby lid neslyšel, co odsouzení mluví.

Pořadí poprav bylo stanoveno podle stavovské důstojnosti, tedy nejprve byli stětím popraveni tři příslušníci panského stavu, a poté sedm rytířů. Jako první položil hlavu na špalek Jáchym Ondřej Šlik, poté byl přiveden na lešení Václav Budovec z Budova, nyní již 74letý stařec, politický vůdce Jednoty bratrské a za bojů o Rudolfův majestát mluvčí českých nekatolíků. Třetím popraveným pánem se stal Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, který rozzlobil Ferdidnanda II. i tím, že dal v létě 1619 ostřelovat císařský palác ve Vídni. Kryštofův někdejší katolický přítel Heřman Černín z Chudenic jeho popravě osobně přihlížel, později si dokonce vzal za manželku jeho vdovu. Císařskou milost nedostal ani stařičký rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic, ve svých 86 letech nejstarší z popravených. Dalšími šesti sťatými rytíři byli Prokop Dvořecký z Olbramovic, Bedřich z Bílé, Ota z Losu, Vilém Konecchlumský, Bohuslav z Michalovic, a také jediný katolík Diviš Černín z Chudenic, který se jako hejtman Pražského hradu přidal k povstalcům a přijal od Fridricha Falckého úřad zemského soudce. Jeho bratr, již zmíněný přísedící Heřman Černín, se na dobu jeho popravy z lešení vzdálil. Ze sedmnácti popravených měšťanů (většinou ovšem erbovních) je nejznámějším vzdělaný lékař a rektor Univerzity Karlovy Jan Jessenius, původem Slovák, kdysi osobní lékař císaře Rudolfa, proslulý i svou první veřejnou pitvou v Praze. Mstivého císaře popudil zvláště jako výmluvný diplomat ve službách stavů a krále Fridricha. Proto mu byl nejdříve vyříznut jazyk a přibit na šibenici, pak teprve byl Jessenius sťat. Jeho mrtvé tělo bylo podle příkazu Vídně ještě dodatečně zneuctěno rozčtvrcením a rozvěšením před městskými hradbami na kolech.

Popravy vykonal staroměstský kat Jan Mydlář, sám nekatolík, za čtyři hodiny a použil přitom čtyř mečů. Osobně setnul hlavy jen 24 stavovských vůdců, tři z odsouzených měšťanů byli totiž oběšeni. Těla popravených byla vydána příbuzným, ale dvanáct hlav předních vůdců, mezi nimi Šlikova, Budovcova, Kaplířova a Jesseniova, bylo pro výstrahu vyvěšeno na železných prutech na Staroměstské mostecké věži. Visely tu po deset let, kromě hlavy Jáchyma Ondřeje Šlika, která byla z milosti vydána jeho pozůstalým k pohřbení. Sejmuty a důstojně pohřbeny byly až při saské okupaci Prahy v roce 1631.

Barbarská a brutální staroměstská exekuce měla zastrašit všechny odpůrce habsburského režimu a dát jasně najevo císařovu vůli tvrdě a nelítostně skoncovat s odbojnými českými zeměmi. Veřejnou popravou dal však nový režim nechtěně svým sedmadvaceti obětem „palmu mučednictví“, ohlas pražské exekuce navíc posílil protihabsburské nálady jak v protestantské Evropě, tak v katolické Francii.

Všichni odsouzení projevili v posledních chvílích nesmírnou srdnatost a hrdinnost, žádný z nich nezakolísal ve svém přesvědčení o správnosti činů, kterých se dopustil, a nesnažil se získat zmírnění svého osudu zradou na svém vyznání a přestupem ke katolictví. Pevnost a odhodlanost nešťastných odsouzenců vzbuzovala proto obecný obdiv. Svou hrdinnou smrtí vykoupili v očích veřejného mínění (a také v očích budoucích generací) dosavadní chyby i předchozí zakolísání.

Kapitola čtvrtá: Jak dvě hodiny ovlivnily další tři staletí

Jen těžko najdeme v evropských dějinách bitvu s tak dalekosáhlými, hlubokými a trvalými následky, jak je to právě v případě Bílé hory. V důsledcích se tato událost jeví jako ostrý dějinný řez natolik, že přijímáme termín doba předbělohorská, respektive pobělohorská k označení zcela odlišných politických, náboženských, ekonomicko-sociálních, ale i kulturních struktur. Především zanikl dosavadní český stavovský stát, založený na rovnováze moci stavů, šlechty a měst, s mocí panovníků. Je sice pravda, že již od roku 1526 byli na českém trůně Habsburkové, ale i ti jako volení králové museli respektovat české zákony, moc stavů a zemskou svébytnost, a navíc i v poměrech Evropy jedinečnou náboženskou svobodu.

Bezprostředními důsledky bělohorské porážky bylo nečekaně snadné ovládnutí a vyrabování Prahy. V následujících málo měsících byla až na výjimky jako Loket či Tábor ovládnuta zbývající část království. České povstání bylo rozdrceno. Vítězný Ferdinand II. – povzbuzován jezuity i českými katolick

ými radikály – dokonale využil nabízenou příležitost. Bez milosti zosnoval krvavé divadlo na Staroměstském náměstí, kromě oněch 27 popravených vůdců byli k smrti a ztrátě majetku odsouzeni i další předáci, mezitím uprchlí ze země. Vypovězení evangelických duchovních naznačovalo mnohem hlubší změny v dosavadní tradici náboženské tolerance. A tak, sice s určitým odstupem, bylo posléze 1627 vydáno Obnovené zřízení zemské, vlastně nová česká ústava, v níž byla uzákoněna dědičná vláda Habsburků v Čechách i nastolení náboženského absolutismu. Nekatoličtí křesťané, tedy protestanti – evangelíci, se museli ze země vystěhovat (a svůj majetek prodat) či přestoupit na katolickou víru. To se ovšem týkalo pouze privilegovaných stavů, tj. šlechty a měšťanstva. Poddaní sedláci na výběr neměli, přesto mnozí z nich odešli také. Odhady o vynucené pobělohorské emigraci se různí, ale uvažuje se až o desítkách tisíc lidí. Převážně však šlo o schopné, aktivní a mladší lidi, pevné ve víře i odhodlání v exilu pracovat pro návrat do vlasti. Tyto naděje během třicetileté války vybledly a posléze je pohřbil nespravedlivý vestfálský mír, ponechávající české země v moci Habsburků. Národ tak přišel o výraznou část své politické i kulturní elity, včetně nejznámějšího Čecha 17. století – Jana Amose Komenského.

Nezměřitelným, ale o to morálně závažnějším byl vynucený důsledek násilné náboženské změny, tedy rekatolizace. Nikde předtím ani potom nedošlo v Evropě k tak masové a poměrně rychlé změně víry, vždyť do Bílé hory se na 90 proce

nt obyvatel Čech a Moravy hlásilo k protestantismu (většinou luteránští novoutrakvisté, v menší míře kalvinisticky orientovaní čeští bratři čili Jednota bratrská). Nelze popřít, že se rekatolizace v českých zemích v poměrně krátké době zdařila, ovšem za cenu, jejíž důsledky přetrvávají dodnes. Na rozdíl např. od Irska či Polska se česká katolická církev nestala strážcem a garantem národní identity. Naopak příznačné „spojení oltáře a trůnu“ poutalo katolickou hierarchii až do roku 1918 k Habsburkům a rakouské monarchii. K národu, jeho zájmům a jazyku se tak hlásily spíše čestné výjimky typu jezuitských vlastenců jako Bohuslava Balbína či později, v 19. století, kněží jako byl farář a spisovatel Jindřich Šimon Baar. A možná, právě duchovně-náboženské znásilnění českého národa po Bílé hoře stojí, alespoň zčásti, i v pozadí novodobé české náboženské vlažnosti, ba i ateismu (údajně největšímu v Evropě).

Obrovské byly pobělohorské změny majetkové. Ve třech vlnách se zcela změnila vlastnická struktura většiny českých a moravských panství. Jako první proběhly konfiskace majetku účastníků povstání (1621–1623), další velkostatky musely být prodány pod cenou v souvislosti s vynucenou emigrací evangelické šlechty po Obnoveném zřízení zemském (1627–1628) a korunu změnám nasadily další konfiskace po likvidaci tzv. Valdštejnova spiknutí (1634). I když Valdštejn sám na předchozích konfiskacích a laciných nákupech zbohatl, jeho smrtí i likvidací jeh

o českých druhů (Trčka z Lípy) přešel rozsáhlý pozemk

ový majetek do rukou dalších cizinců. Samozřejmě existovala nadále stará česká katolická šlechta (např. Lobkovicové, Černínové), ale rozhodující podíl na zisku měly rody cizí, často z dnešní Belgie, Itálie, Španělska, Rakouska a Německa (Buquoyové, Gallasové, Metternichové apod.). Jejich loajalita byla přirozeně vždy habsburská a rakouská, jazyk jejich nového domova neovládaly ani jejich další generace (které rodné jazyky vyměnily za němčinu). České země se staly také v důsledku pobělohorského připoutání k Vídni hlavním plátcem daní monarchie i dodavatelem selských synků do nekončících habsburských válek s Turky či Francouzi. Vlastenectv

í nové velkostatkářské elity mělo maximálně ráz zemského patriotismu, a tudíž – opět na rozdíl třeba od Polska a Uher – se tato nová šlechta nestala nikdy jako celek nositelem českých národních zájmů. Stavovský stát jako partner i oponent panovníka v důsledku Bílé hory mizí vůči nastupujícímu absolutismu, kde se „česká“ šlechta upíná submisivně k trůnu jako poskytovateli všech výhod a požitků.

Bylo by pochybné a úplně ahistoric

ké vidět porážku na Bílé hoře jako nějaké vítězství germánského živlu nad Čechy. Na obou stranách bojovali většinou žoldnéři hovořící různými jazyky (i když na straně stavů bylo Čechů mnohem více), vrchní velitelé na obou stranách se navíc jistě domlouvali německy. A dokonce Obnovené zřízení zemské češtinu nezakázalo, pouze ji zrovnoprávnilo s němčinou. Následující pozvolná germanizace nebyla tedy cíleným programem (jako pozdější racionální poněmčování ze strany rakouského státu od konce 18. století), nicméně čeština začala němčině rychle ustupovat (emigrace české inteligence, úpadek českého městského školství, postupné osídlení západního a severního pohraničí německými kolonisty, noví majitelé panství a jejich úředníci, vyžadující komunikaci jen v němčině). Nakonec čeština přežívala jen díky venkovu a nižším sociálním vrstvám. Tyto změny registroval s obavami již zmíněný Balbín. Proto někdy slýchaný argument

„kdybyhistorie“, že prý by vítězství českých evangelíků na Bílé hoře vedlo ještě k většímu poněmčení díky vlivu německého luteranismu, nelze akceptovat.

Někdy se nahlíží na Bílou horu i s určitým pozitivním hodnocením (a to nikoliv ve fundamentálně katolickém pojetí). Že prý zde, obrazně řečeno, zvítězila „vyšší románská kultura“ nad umělecky zaostalejším, ještě napůl středověkým protestantským uměním. Kulturní dopad Bílé hory je otázka ošidná. Jednak k opravdovému rozvoji nové, barokní kultury došlo až s odstupem desetiletí, v souladu s hospodářskou obnovou země. Samozřejmě dnes již panuje obecný soulad ve vysokém hodnocení českého baroka, které natrvalo obohatilo českou kulturní krajinu o architektonické skvosty i další špičková umělecká díla. Je třeba ovšem objektivně vidět, že podstatnou část kvalitního barokního umění vytvořili v Čechách cizinci; Italové, Francouzi, Bavoři, Tyrolané ad. A také to, že za tímto nepochybně excelentním uměním silně zaostává česká vzdělanost i literatura, které se víceméně redukují na náboženské básně, modlitební knížky a kázání. Rozvíjela se spíše barokní lidová slovesnost (pohádky, písničky). Jazyková úroveň naší mateřštiny poklesla natolik, že ji v 19.století obrozenci museli obnovit na základě krásné předbělohorské češtiny Bible kralické. V době, kdy se u nás pálí kacířské české knihy, a případně i čarodějnice po desítkách, ba stovkách, západní Evropa již míří k osvícenství.

Sečteno a podtrženo – autor tohoto textu (nesoucí v době postmoderního relativismu a zpochybňování tímto „svou kůži na trh“) prohlašuje, že co se týče důsledků Bílé hory, krátkodobě i dlouhodobě převládly důsledky jednoznačně negativní. A proto úsilí o „odčinění Bílé hory“ vytvořilo jednu ze základních linií národního obrození, posléze i zápasu o politickou emancipaci, vrcholící v prvním odboji, v Masarykových a Benešových zahraničních aktivitách i v boji českých legií. V tomto kontextu a v rámci této ideologie vznikl 28. října 1918 i novodobý český stát, Československá republika.

Závěrečný díl vyjde v ČB 1/2021.

Jan Kumpera, historik a pedagog Západočeské univerzity v Plzni