Ostrovy lidskosti

(ČB 5/2023) Viki a Karin se nedočkavě ptají, kdy dorazí další děti, se kterými dnes mají péct perníčky z lineckého těsta. Pak je ozdobí bílou a červenou polevou. V únoru ale vládne chřipka, takže není jasné, jestli vůbec někdo další přijde. Obě dívky předškolního věku si krátí čekání malováním na tabuli a prohlížením dětských knížek. Viki solidní češtinou reprodukuje dětské říkanky.

Nakonec partu doplní 12letý Dominik, který se ovšem přišel doučovat matematiku, tak si s ním dívky moc neužijí. Jejich chvíle přichází až tehdy, když se v klubu Lávka jaroměřské Diakonie objeví maminka s dcerou také zhruba 12letou. Klub navštívily poprvé, do Čech z Ukrajiny totiž přijely teprve v prosinci. Dcera zatím nechodí do školy a už je načase, aby začala. Maminka se o tom radí s paní Oxanou, pracovnicí klubu. Její dceru si zatím vezmou do péče Viki a Karin, evidentně šťastné z toho, že novou starší kamarádku mohou zasvěcovat do místního provozu.

Slovanská vzájemnost nestačí

Jaroměřský klub slouží ukrajinským dětem i dospělým. Děti tu kromě zábavy nacházejí kamarády, pomoc s doučováním a vstřícnost – mohou se svěřovat s tím, co je trápí. Dospělým pomáhají pracovnice klubu zařídit smlouvy s lékaři, najít práci, radí, jak v České republice fungují zákony a nepsaná pravidla a kde lze získat oblečení nebo potravinovou pomoc. Dvakrát týdně se tu také konají kurzy českého jazyka. Ty jsou obzvláště důležité. Češi a Ukrajinci se při troše dobré vůle a s pomocí gest o běžných věcech dorozumějí, pro jednání s úřady, školami a při snaze získat zaměstnání tato slovanská jazyková vzájemnost ale nestačí. „Děláme prostě všechno pro to, abychom uprchlíkům pobyt v Česku usnadnili,“ říká vedoucí Lávky Svitlana Danylenko. Ví, jak je to důležité. Sama dorazila do Jaroměře před rokem – s kufrem v jedné a dcerou v druhé ruce. 

Stejně jako paní Svitlana našla v práci v Diakonii paní Yulia. V Praze dorazila na kurz češtiny, dnes pro diakonické Středisko celostátních programů a služeb vede kreativní dílnu. Paní Nadiia zase pracuje v kuchyni Diakonie Dvůr Králové nad Labem. O její 90letou maminku se stará místní domov pro seniory. Poměrně unikátní službu nabízí diakonické SOS centrum v Praze. Psycholožka Olena Novitska tu poskytuje uprchlíkům odbornou podporu v ukrajinském jazyce. Celkově Diakonie zaměstnává 50 žen z Ukrajiny. Díky velké šíři svých služeb v celé republice pak pomáhá tisícům žen a dětí s integrací – podobným způsobem jako v Jaroměři. Pomoc však také míří přímo na Ukrajinu.

Mírové nebe

Válka připravila pana Stanislava o byznys, ne ale o chuť dělat něco pro lidi a pro ohroženou vlast. Protože v mírových dobách řídil několik restaurací, nemusel se teď moc rozmýšlet. Využil zkušenosti z gastronomie a založil organizaci, která vaří a rozváží jídla pro potřebné. Jmenuje se Myrne nebo – Mírové nebe.

Nyní stojí v čele pěti humanitárních kuchyní. 130 dobrovolníků se tu denně stará o to, aby se dostalo 12 000 teplých jídel lidem, kteří přežívají ve válečných zónách, kde není plyn, elektřina, voda. Pomoc byla důležitá zejména v zimních měsících. Uskutečnit se mohla i díky českým dárcům, kteří Ukrajinu podporují prostřednictvím diakonického Střediska humanitární a rozvojové spolupráce.

• Diakonie ČCE a Českobratrská církev evangelická pomáhají bezmála 6 000 ukrajinských uprchlíků k integraci v České republice. Polovinu z nich tvoří ženy, zbytek školní a předškolní děti.

• Dárci v ČR přispěli na aktivity Diakonie částkou převyšující 15 milionů korun.

Díky středisku může působit v okolí válečné fronty i malá česká humanitární organizace Pax. Pomáhá Ukrajincům, kteří odmítají odejít, i když jim doslova padají bomby na hlavu. Jejich odhodlání může působit až nerozumně, ale to nic nemění na tom, že potřebují léky, kamínka, plenky, zimní pneumatiky a další zdánlivé drobnosti potřebné pro život, které v místě nejsou k dostání. Vozí jim je právě odvážlivci z organizace Pax. O komunitách přežívajících na okrajích nebo také uprostřed válečné zóny svědčí jako o vzácných ostrovech lidskosti.

Světlo ve tmě

Koncem února se konalo v pražském evangelickém kostele u Martina ve zdi setkání nazvané Světlo ve tmě. K výročí začátku ruské agrese proti Ukrajině se tu sešli lidé z církve, z Diakonie, ale i Ukrajinci, aby se ohlédli za minulým rokem, který byl nečekaně intenzivní. Přes všechnu temnotu ale přinesl i světlé okamžiky. Čekalo se, že náporu „druhé nejsilnější armády světa“ Ukrajina podlehne. Po roce je ale jasné, že země svou nezávislost stále hájí, i když zatím není jasné, v jakých hranicích. Čekalo se, že evropské země dají od Ukrajiny ruce pryč. Nestalo se.

Další partnerské organizace pomáhají díky prostředkům z finanční sbírky Diakonie:
· evakuovat do bezpečí sirotky a děti bez domova z oblasti Kyjeva (bezprostředně po napadení v únoru 2022)
· podporovat vnitřně vysídlené obyvatele
· poskytovat humanitární pomoc (potraviny, léky, hygienické potřeby apod.)
· podílet se na evakuaci lidí v Doněcké oblasti

Kdo by v Česku čekal takovou ochotu podělit se o prostor a zdroje s tisícovkami uprchlíků? Když před lety Diakonie a evangelická církev pomohly několika málo lidem, prchajícím před válkou v Sýrii, musely čelit odmítavé hysterii nemalé části české společnosti. Výrazné hlasy proti migrantům se ozývají i dnes, není jim však dopřáváno sluchu. Místo toho tisíce Čechů v tichosti pomáhají tam, kde je potřeba.
Bude však potřeba vydržet. I kdyby se totiž Ukrajina od okupantů osvobodila a válka skončila, neznamená to, že nastane mír. Dál bude potřeba enormní množství odvahy, neústupnosti a dobré vůle.

Adam Šůra, foto: Jiří Hofman