Oslavy 240 let evangelického sboru v Bukovce

V čem by měla zvláštnost křesťanů spočívat? V tom, že se budeme neustále vymezovat vůči většinové společnosti, za všech okolností poplujeme proti proudu? Téma až mrazivě aktuální v situaci, když není ostře rozdělena pouze společnost. I pro věřící jedné církve jako by bylo někdy stále těžší si navzájem pozorně a trpělivě naslouchat. Víra ale znamená vytrvale hledat Kristovu cestu, ptát se, co skutečně odpovídá vůli Boží.

Po bohoslužbách následoval se synodním seniorem rozhovor, v němž se probírala další témata, jako například žehnání svazkům osob stejného pohlaví nebo aktuální nedostatek silných prorockých osobností v církvi. Pro mě osobně byly nejsilnějším okamžikem téhle části odpovědi naší mládeže, když je Pavel Pokorný oslovil otázkou, co pro ně vlastně znamená víra a účast na životě sboru. Odpovědí bylo: Dobrá parta a naděje, která člověka drží i v obavách a nepříznivých okolnostech.

Rozhovory samozřejmě pokračovaly i během poledního občerstvení, které jsme připravili v bukovské Hospůdce u Václava. Protože jsme očekávali větší návštěvu (celkem se během dne sešlo kolem 120 účastníků), na kterou nejsou naše sborové prostory uzpůsobeny, pronajali jsme si na neděli sál. Hostinský, „pan vedoucí“, jak ho již léta oslovuji, byl potěšen nebývalým ruchem, který v jeho podniku kolem poledne zavládl.

Vedle kostela máme také modlitebnu, v níž se scházíme k bohoslužbám v chladnějších měsících. V ní jsme mohli po celou dobu oslav rovněž nabízet drobné občerstvení a prostor k setkání. Umístili jsme tam také výstavku fotografií ze života sboru a přehled nejdůležitějších informací z jeho historie.

Odpoledne program pokračoval v kostele vystoupením smíšeného pěveckého sboru Josef Bohuslav Foerster Přelouč. Jeho repertoár zahrnuje úpravy lidových písní, spirituály, ale i muzikálové a další kousky. Obecenstvo bylo navýsost spokojeno a sbor sklidil za hudebně šťavnatý, vynalézavý a radostný projev zasloužené ovace.

Finále zajistil bývalý dlouholetý presbyter a kurátor sboru Miloslav Sirůček. Jeho osobní vzpomínka na kazatele a jednu kazatelku bukovského sboru nabídla pestré střípky příhod a setkání, dojala i rozesmála, připomněla to krásné, nadějné a někdy i těžké, čím Kristův lid na své cestě tímhle světem prochází. Vytvořila důstojné vyvrcholení oslav, na které jsme navázali slovem požehnání a písní Jednou budem dál.

Nezbývá než poděkovat všem, kteří se na přípravě oslav podíleli, a hlavně Pánu Bohu, že na svůj lid v Bukovce pamatuje a daroval nám takovýA den radosti. A říkám si, kéž z našeho společenství nezmizí touha po Božím slovu, jak ji vyjadřuje úryvek z dopisu, jímž kdysi Bukovští žádali o svého prvního kazatele: „… Duchovním chlebem Slova Božího syceni býti žádáme…“

František Plecháček
foto: archiv sboru